Český podzim (ze Slezska):
A ty, Juro, jdi na hůru
a sežeň tam z hnízda kuru,
vem vajec na nudle,
bílé mouky z truhle!
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Pondělí 12. listopadu 2001
Vedoucí ing. Duto Hlav jako by chytil druhou mízu. Po návratu z pracovní porady managorů zkontroloval všech deset knih, které kdy u nás byly vedeny - od Knihy čištění pracovních oděvů po Knihu předběžných objednávek a zhrozil se, že nejsou vyplňovány. Na Ambrožovu námitku, že teď už všechno vedeme v KECECH odvětil: "To nestačí. Musím mít ještě křížovou kontrolu!"

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Konaly se slávy a ministr Tvrdík řečnil na Vítkově - bylo by ale dobře si všimnout těch doslova tisícovek pomníků a pomníčků, které stojí takřka v každé naší vesnici: vyčíslil někdo, kolik Čechů, Moravanů a Slováků v té válce padlo? Nějak se vytratili z našeho horizontu, tihle padlí. Oni padli v rakouské uniformě, tedy nepadli za naši věc. Je hrozně nespravedlivé je takto posuzovat. Prostě padli a patří k podstatě lidskosti vzpomínat na mrtvé. Proč je kádrovat podle toho, "za jakou věc" padli? Kdybychom mohli pátrat, asi v každé rodině bychom objevili jedno takové tragické slepé místo v rodokmenu, nějakou předčasně odumřelou větev.

Den veteránů se konal teprve potřetí. Bylo by dobře, aby se stal skutečně obecně vnímanou tradicí. A za veterány aby se nepočítali jen vojáci. Naši lidé padli i za okupace a za povstání, a padli i v srpnu 1968, kdy Sovětský svaz udělil světu definitivní poučení o tom, co je to komunismus. Jsou to naši mrtví.

Smůla je v tom, že se kolem veteránů a oslav a řečňování a kladení věnců dělá bombastický poprask, který je vždycky tak trochu k smíchu. Asi by bylo dobře, kdybychom měli každý ten svůj Den veteránů hlavně v mysli. Chtělo se mi napsat "v srdci", ale včas jsem se zarazil - i to je bombastické... Ale v mysli, tam bychom vzpomínku a úctu měli hostit.

Vysvětlení velmi jednoduché.
Zaměstnanci mají plastikové karty s magnetickým proužkem. Mají nárok na půl hodiny pobytu v kantýně denně. Jakmile si škrtnou o krabičku, je to něco takového, jako když si šachista zmáčkne hodiny. Při odchodu se zase odškrtnou. Pokud se v kantýně zakecají a přetáhnou třicetiminutový limit, musí si prokecaný čas napracovat. Kdo není zaměstnanec - jako já, projde, čidlo pozná, že je to prožluklý bezkartičkáč a zavřeští: bacha, cizák. Nebo, pokud jde o zaměstnance, ale o takového, který se neodškrtl: bacha, ulejvák! Bez troubení projde jen zaměstnanec registrovaný a počítaný.

Moc mě to zaujalo. Zajímal jsem se, jestli na zahýkání klaxonu přiběhne biřic a cizáka, eventuálně ulejváka zmydlí obuškem. Nikoli, tak to není, dostalo se mi vysvětlení. Jakmile přijde cizák, lidi se na znamení trubky ohlídnou a řeknou si, aha, cizák. Ale když je to ulejvák, řeknou si - aha, ulejvák, a neudají ho, jenom nahlásí.

Může se nám to třebas i nelíbit - jenže to je asi jediné, co se s tím dá dělat. Pracovní doba je pracovní doba a není určena k vysedávání a vykecávání v kantýně.

Přiznám se, že mě hned napadlo, jestli by se spínací paprsek dalo podlézt nebo přeskočit. I když - coby cizák - jsem byl mimo nebezpečí, že mě někdo udá, pardon, nahlásí, přece jen to troubení...

Na podplazení jsem nešikovnej a bolí mě kolena, a skákat do výšky jsem nedovedl nikdy. Takže jsem vyšel z kantýny a zatroubilo to. Měl jsme pocit, že to tentokrát znělo poněkud výsměšně.

Nikdy se nestalo, že by Bart nešel za mnou na balkón, když jsem se chystal dělat testovací fotky. Běžel vždycky, plný dychtivosti, jako kdyby čekal, že se úzký pruh balkónu, vymezený trubkovým zábradlím, promění v louku hustohustě počmáranou vzrušujícími stopovými podpisy. U žebříku se zastaví a sedne si. Lezu nahoru a odmítám se dívat dolů - možná, že kdybych pohlédl do jeho žalostných očí, zamotala by se mi hlava a spadl bych jako do Macochy.

Chodím po střeše a fotím. Když kradmo nahlédnu přes okraj, Bart už nesedí u žebříčku, to ne, jeho oddanost tak daleko nesahá. Přechází ale netrpělivě, jako šamstr pod lucernou, když se dívá na hodinky a láteří, kde ta holka jen může bejt.

Rád bych mu vysvětlil, že není o co stát. Na střechu se nikdy nedostal - co střecha střechou leží - žádný pes, natož pak nějaký jedlý pes, nepřátelský, jako třeba Max nebo Brok nebo Gabilan. Občas se po ní proběhne veverka nebo lasice, jenže tyhle potvory zrovna tak snadno a často běhají po balkóně a Bart si je tam může vyčuchat pohodlně, navíc bez rizika že někam spadne.
Je to marné. Nedá se mu to vysvětlit. Navíc, i kdyby to racionálně přijal, srdce by ho i potom bolelo. Jako vždycky, když civíte na nějaký horizont nedostupnosti.