Český podzim (z Čech)
Na svatého Martina
pláče husí rodina
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Myšlenky dne: Jsou to peníze z rozpočtu, které nikoho nepostihnou Mluvčí ministerstva financí komentuje převod milionu dolarů na sanaci škod, jež vznikly v kauze NOVA

Pan Železný nemá důvod proč se skrývat
Vladimír Železný reaguje na spekulace tisku, který se diví, že ředitel TV Nova zmizel ze scény po Rozehnalově zatčení

Pátek 9. listopadu 2001

Že Trn nedržel hubu! Jeho včerejší vzpomínku na tlachárenskou praxi vedení pracovních deníků odposlechl Duto Hlav a silně se mu zalíbila. V elektronických KECECH sice zapisujeme, co děláme, ale jenom do několika kategorií, a také - tato databáze slouží podnikovým analytikům a Duto k ní nemá přístup. Proto obnovil Knihu Aktivit Pracovníka. Jak pravil Junior, krom databáze budeme vyplňovat i dutobázi.

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Chválabohu, že tak vysoký a prestižní vládní činitel připustil alespoň nějaké pochybení alespoň vůbec někoho. V jistém smyslu je to průlom do doposud neprostupné porcelánové stěny. Ta trhlinka, zdánlivě nepatrná, se může rozšířit. Veřejnost se dozajista bude ptát, kdo je zodpovědný - tím spíš, když půjde o větší sumu, než je "pakatel" za hranicí vnímání ministerstva financí ve výši pouhého milionu dolarů.

Rychetský byl totiž k radám poněkud nespravedlivý. Ty rady - zvláště tedy Rada pro rozhlasové a televizní vysílání - prostě dělaly v dané chvíli - v průběhu roků - to se od nich chtělo a co jim předpisovaly zákony. Jenže nic víc. Nikdo nekřičel, nikdo nebuntošil, nikdo nesvolával demonstrace na Václavské náměstí. Listuji ve starých Neviditelných psech. V lednu 1997 jsme tu psali o nádherném výroku Jana Kasala ve smyslu, že je jedno, komu patří televize Nova, hlavně že platí daně. Pavel Rychetský ukázal prstem a to je dobře. Otázka zní, zda ukázal správným směrem. Na té kauze se podepsali i jiní a moc bych si přál, aby se v této souvislosti rozkryla role Jana Kasala.

Na rozdíl od pana Kasala si nemyslím, že je jedno, komu patří televize Nova.
Nemám ponětí, komu patří televize Nova.
Jen se na ni dívám, na její zpravodajství, Tak třeba dneska, Martin Krpáč referuje o tom, jak zase jednou ve Washingtonu rozhodli "o nás bez nás" - ve věci afghánského vysílání Svobodné Evropy. Po jeho slovech "o nás bez nás" nastřihli dva velmi znepokojené občany hovořící o riziku. Goebbels by zatleskal - dokonale dózované kapky jedu do občanova ucha, celkem malé, takřka nepostřehnutelné, zato trvale účinné.

Panu Kasalovi bylo v roce 1997 jedno, komu patří televize Nova. Dneska nevíme, komu patří televize Nova. A televize Nova vysílá jasně cílenou propagandu.

Kdy to dojde Pavlovi Rychetskému, co se děje? Za další čtyři roky?

Čtvrtek jsem strávil v Teplicích, s přáteli a kolegy Honzou Březinou a Pavlem Kočičkou, kde jsme ve firmě Fotostar drželi seminář o digitální fotografii: jeť to firma řádně vedená a inteligentní, o vzdělání zaměstnanců dbalá a obrátila se na nejlepší odborníky v zemi.

Bez mobilu bychom byli namydlení.
Hned zkraje: Vjeli jsme do Teplic. Strašné bloudění v této megapoli bylo zdrsněno prudkým lijákem za hranicí průtrže, větrem o rychlosti 450 km/hod a všeobecným výskytem jedovatých ropuch. V nouzi voláme do Fotostaru, kde firma sídlí (já tam byl jen jednou, jenže za sluníčka, mí přátelé nikdy).
"Co vidíte?" tázal se Fotostar.
"Clonu deště.".
"A skrz ni?"
"Kostel z červených cihel."
"Tak ho objeďte a jste u nás!"
Tak se stalo. Druhá fáze: S Pavlem Kočičkou jsme už připravovali prezentace, načež Březina volal mobilem - kde to sakra jsme!
"V kterém patře jsi?"
"Ve čtvrtém."
"A co vidíš před sebou?"
"Hnědé dvoukřídlé dveře."
"Tak do nich vlez a jseš u nás."
Tak se stalo. Prezentace odprezentována, vrátili jsme se do Prahy, kolegové mě vysadili na stanici Vysočanská. Sáhnu do kapsy pro čepici - a hýml, nechal jsem ji v autě. Volám Březinovi. Nachází čepici a ujišťuje, že ji vezme k sobě a bude ji opatrovat jako sirotu.
"Pozdravuj ji ode mne a vyřiď jí, že se jí strašně omlouvám a že je mi to moc líto," žádal jsem ho, a nepochybuji, že vzkaz vyřídil, tím spíš, že má v autě hands free mobil, takže čepice moje slova nutně musela slyšet.
Ano, taková je pravda. Žádné nevaž se, vodvaž se! Mobil slouží po většinu svého fungování k naprostým kravinám.
Jen to nechápu, jak jsme mohli dřív bez něho žít.
Jak jsme trefili do Teplic, jak jsme našli cestu do čtvrtého patra a jak to, že jsme měli čepici na hlavě.

Onehdy somroval v jídelně, kde Míša pila čaj a chroupala sušenky. Přišel, loudil a Míša mi dala sušenku v rámci dietetického programu "hubneme prostřednictvím psa". Bart vzal do huby sušenku, jenže v tom okamžiku jsem já - momentálně přítomný v kuchyni - otevřel ledničku a vytáhl balíček šunky, abych si udělal večeřový sendvičorohlík.

V tu chvíli se Bart přestal starat o Míšinu štíhlou linii, vběhl do kuchyně, posadil se přede mne a hleděl na mě, naději v oku. A pak, jako by se vzpamatoval, vyplivl tu sušenku na zem.

Vykládám si to takto, vžívám se do Barta:
Pán bude žrát šunku. Jistě mi dá kousek. Vždycky mi dá kousek. Proč by tentokrát neměl? Jenže... Zrovna žeru sušenku. Dala mi ji paní. Vždycky mi dá sušenku, když žere sušenky. zrovna tak jako mi dá šunku pán, jako vždycky, když žere šunku, i když jen malý kousek. Jenže... co když si pán všimne, že mám v hubě sušenku? Řekne si: Bart má sušenku, takže žádnou šunku nepotřebuje. Tak to ne!

A vyplivl sušenku na zem.

Možná je to jinak. Vžívám se znovu do Barta:
Ha! Šunka! Do hajzlu se sušenkou. Dej mi šunku!
A vyplivl sušenku.

Obě varianty jsou možné. Ta druhá je podstatně pravděpodobnější.