Český podzim (z Moravy):
Pomalu, ovečky,
do té dolinečky,
aby nezlámala
některá nožičky.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Úterý 6. listopadu 2001
Na včerejší poradě prý chtěli létat všichni managoři, avšak podařilo se to pouze čápu marabu. Čepovaná slivovice byla velmi silná a rozvázala marabuovi zobák - Fotrova firma České problémy platí nájem firmě No Problems, která objekt výhodně zakoupila od Českých Textáren. NP vlastní jistý Děsný Kokot, bratr našeho generálního. Ale prý pouze nevlastní.

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Není to tak dlouho, kdy Tvrdík prohlásil, že by chtěl ministrem obrany zůstat i po volbách a vyznělo to, že by byl ochoten sloužit i čertově babičce nebo dokonce i Klausovi. Nadšení tím nevyvolal. Vidina ministrování po volbách se rozplývá. Že by sociální demokracie vyhrála volby s takovým ziskem, že by si vystačila sama, to se Šloufem na jedné noze a Zemanem na druhé noze asi těžko dokáže. Opoziční smlouva 2, ta by ho mohla udržet v křesle. Tahle naděje padá zvláště poté, kdy Petr Nečas, Tvrdíků stínový konkurent, se na kongresu v Ostravě zmiňoval o možnosti koaliční vlády a nebyl za to Klausem zařazen mezi straníky určené ke kastraci - naopak, coby místopředseda má post ministra obrany na dosah ruky víc, než kdy jindy.

Takže, Tvrdík to má za pár. A tak si říká: proč bych neměl veřejně říkat to, co si myslí kde kdo, jenomže si to netroufne říct?

Mazákům kteří to mají za pár je dovoleno chodit s čepicí dozadu.

Přirozeně že jsme v muzeu našli i hračky, s nimiž jsme si sami v dětství hráli. No a mezi jinými jsem objevil torzo zajímavé hračky: byl to lepenkový plán Pražského hradu, jakýsi půdorys, asi tak 40 x 80 cm velký. V dětství jsem tuto hračku měl, pravda kompletní: na plán se stavěly budovy, jednotlivé paláce a samozřejmě vévodil chrám svatého Víta. Bylo to všechno barevné, dřevěné. Gotické věžičky chrámu byly znázorněny špejlemi. Dodnes si vybavuji, jak to bolelo, když jsem na chrám šlápl bosou nohou.

Vyprávěl jsem Steigerovi, že jsem si s hradem hrával.

"Kde ho máte..." řekl, spíš vydechl.
"Jo, kdepak je mu konec..."
Nehodlal mě propustit jen tak.
"To není možné. Muselo z toho aspoň něco zbýt. Třeba jeden palác... dva paláce... v šupleti, v krabici, ve špajzu..."
Vysvětlil jsem mu, že jsem si s tou hračkou hrával někdy tak v roce 1950 a od té doby jsme se třikrát stěhovali...
On mi naopak vysvětlil, že je to jedna z mála hraček, kterou nemůže sehnat, třebaže obrátil republiku už pětkrát naruby a ještě navíc s ní pořádně třepal.

Myslím, že mě přestal mít rád Jenže já za to nemůžu. Na vině jsou moji rodiče, kteří nepochopili zásadu, že dětem hračky nepatří do rukou, protože hračky se hraním ničí.

"No co... Jsem na horolezeckém lanu a na hubě mám košík. Každý mi může vlízt na hrb, poslancem Kořistkou počínaje a touhle babou konče. Takže povím téhle hromadě zašmodrchané pletací vlny, co si o ní myslím."

No a vrčí a štěká a tím vyděšeným dámám dodává argumentační výzbroj, takže ty ještě usilovněji tisknou pudlíka k hrudi a ten - cítí se ohrožený a zároveň se cítí pod ochranou - Bartovi jeho nadávky vrací.

Je to takový začarovaný kruh.

Tak to chodí a v kruhu se čaruje, když potkáváme dámy s psíkem.
Pánové jsou letory spíše dobrodružné -a odtud tedy nápad onoho pána z dnešního rána. Kdybychom naše pejsky k sobě pustili, "oni by se popasovali".
No jo, ale co když by to pasování dopadlo tak, že by Bart mrsknul hlavou a napálil by pudlíka košíkem přes makovici?

"Některých experimentů se raději varuji," odpověděl jsem na ten návrh opatrně, až opatrnicky.

Bart mi šel u nohy, vzorně, ani nemuk, a díval se na mne nahoru a žádal si odměny.
Pochválil jsem ho, i když zrovna v tuhle chvíli byla jeho hodnost kontraproduktivní.
Vyvolal jsem v tom pánovi dojem, že jsem zaprděný ustrašenec, který nechce dvěma hodným pejskům poskytnout trochu zábavy.