Český podzim (z Čech)
Zašlo slunce, zašlo
za to černý mračno,
za hory, za doly,
za to mračno černý.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Čtvrtek 1. listopadu 2001
Ambrož má hlášku od své přítelkyně Mrtvé Kočky, že se k US-DEU, KDU-ČSL a ODA má připojit i Morální rada mladých (MRMLA) Moniky Pajerové, aby ve Čtyřkoalici zůstaly čtyři strany. Majzlík ovšem trvá na tom, že v tom případě musí mít Čtyřkoalice pět poslaneckých klubů.

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Co mě zaráží: Jde o téma, které se týká absolutně každého. I to novorozeně bude jednou senior. Co by nás mělo více zajímat než právě tento problém? A zatímco nesmyslný pokus o "zákon" z hlavy poslance Kořistky vyvolal až i demonstraci na Václavském náměstí, tato kauza, jak se zdá, nechává chladné občany, novináře - a politici se nepokoušejí před občany předstoupit a na bázi srozumitelného výkladu si získat jejich podporu.

Toto je nepochybně téma do voleb, jenže... ono to bylo téma pro volby. Otázka důchodů je v programu každé strany. Jenže vždycky nějak zašmodrchaně, nedomrle a zasutě.
Důvod je, domnívám se, prostinký.
I kdyby Vladimír Špidla vydupal ze země skvostnou instituci a ta by se opravdu - jak slibuje on - dostala po počátečních investicích nákladově pod úroveň současného stavu, stejně se nevyřeší základní problém: kde vzít ty prachy, když stárnem a málo lidí se rodí? Připojištění, řekne pravice. No ano, jenže jaký smysl má dobrovolné pojištění a připojištění ve státě, kde a) nemůžete vůbec žádné finanční instituci vůbec nic věřit, b) uložené peníze (a také platby do připojištění jsou de facto uložené peníze) se chovají jako sněhová koule v pekle?

Toto je fundament problému. Proto všichni jen žvaní a mlží a nechtějí do smradlavého vejce šťouchnout. Jsou to rituální tance, abychom nabyli dojmu, že se s problémem něco děje - včetně dnešních výjevů v parlamentu. Ne, ve skutečnosti se neděje nic. Jen se míchá pořád dokola jednou, už notně rozvařenou bramboračkou.

Miluji teplotní rekordy. Mám vždycky zvláštní pocit, jistě že trochu slavnostní - jako bych byl přítomen něčemu výjimečnému, ba dokonce, jako kdybych se o rekord zasloužil.

Ta iluze zásluhy je vtíravá. Koukám se z okna hned ráno. Bude krásný den, říkal jsem si (Bart je ,můj svědek, slyšel to). Na procházku s Bartem jsem sice ještě šel v bundě a čepici, ale už dopoledne bylo hezky a slunečno. No a večer už v rádiu hlásili, že tento den překonal doposud nejteplejší den v roce 1942 - tehdy bylo 17 stupňů.

Nedokázal jsem se ubránit záplavě pošetilých myšlenek.
Jednak mě napadlo, že tenkrát v tom roce 1942 byli žabaři, že se dokázali zmotat jen na ubohých sedmnáct supňů Celsia, že teď jsme jiní kofři - a trhli jsme je o pět stupňů! Pak mě napadla další pošetilost, že se tehdejší teplotní nedostatečnost dá vysvětlit válečnou dobou, a že za okupace měli lidi jiné starosti, než ovlivňování počasí a výroby nejteplejších dnů, a že to byl docela slušný výkon na to, že na rok 1942 připadla tak svinská doba.

Nejteplejší a nejstudenější dny bývají poměrně často. Teploty se u nás sledují v Klementinu v Praze od roku 1775, taktéž v Bořitově v okrese Blansko v kraji Brněnském, dříve se to dělalo v Tuřanech. Rekord padl kupříkladu pro den 23. října v roce 1998 (o půl stupně) a v následujícím dnu opět (taky o půl stupně). A zítra - tedy vlastně dnes, 1. listopadu? V roce 1928 bylo 19,2 stupňů. Padne rekord? Loni padl čtyřikrát, rok před tím taky. Letos je to potřetí jen v říjnu. V roce 1998 padl teplotní rekord dvanáctkrát - a jen jednou bylo nejvíc zima. Že by to byl náznak globálního oteplování? Podle doktora Antonína Chalupského a jeho tabulky to vypadá, že teplíčko bylo v 18. století, nejvíc bylo v osmdesátých létech devatenáctého století a od té doby to leze nahoru - ale pozor, rozmezí průměrné roční teloty jsou necelé dva stupně.

A ještě perlička na konec - je pět dní v roce, který drží rekordy z roku 1775, kdy se na Klementinu začalo měřit. Bylo to 10. a 11. února (14,5 a 15,5), 26. března bylo rekordně zima (-15,4), v dubnu 14. bylo mínus tři (celkem nic moc, a přece je to nejstudenější den), den poté dokonce mínus 3,3. Pokud mi nevěříte, podívejte se na web Klimatologické stanice Praha - Klementinum.

Trochu mě zarazilo, když jsem neslyšel štěkání. Jakmile totiž se dostanu na vzdálenost nějakých patnácti metrů od vrátek (ta jsou od příchodové cesty zakrytá chumáčem křovinové borovice neboli kleče), Bart se dá do štěkotu. Dnes neštěkal. Čím to je, že neštěká, vrtalo mi hlavou.

Za zátočinou se záhada objasnila - on u těch vrátek vůbec nebyl! Docela jsem se lekl. Vpustil jsem návštěvu dovnitř - a pak jsem Barta objevil: pobíhal po zahradě s frňákem u země a očividně stopoval jakousi uprchlou bestii. Nakonec se zastavil u kůlničky na dříví v koutku nedaleko vchodu. už dříve jsem si všiml, že tu postává a obejduje a snaží se vtisknout do škvíry mezi kůlničku a stěnu domu.

Copak asi hledá? Mohla by to být kočka? Jenže kočky prchají přes plot nebo pod plotem nebo skrz plot na sousední pozemky. Mohla by to být kuna? To je noční zvíře. Že by byla na nějakém denním výletě?

Považoval jsem za nutné se návštěvě omluvit, že na ni Bart neřval a pak že kolem ní neposkakoval a nehafal a neslintal.

"To nevadí," říkala návštěva.
Znělo to upřímně.