|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Český podzim (z Vysočiny):
Dyž jsem já byl mladej zajíc,
starej štyry neděle,
tu mě honil mysliveček,
ale nedohonil mě.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf
vybral Šaman.)
Pátek 5. října 2001
V rámci boje proti terorismu byl na parkovišti před hlavním vchodem do
našeho baráku zaparkován tahač raket "Spoon". (Vloni jsem ho omylem
objednal jako "podavač sponek SDI".) Ještěže ho máme! Žádný terorista zde
už nemůže zastavit s autem plným výbušnin. Ani zaměstnanec. To jsou ty
oběti, jež nám sliboval Kokot. Všichni teď parkují na nepohodlném zadním
parkovišti.
Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno".
Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.
|
Premiér Miloš Zeman dnes oznámil, čím můžeme k společnému úsilí přispět:
ČR poskytne americkým letounům vzdušný prostor. Mezi další požadavky patří posílení spolupráce zpravodajských služeb, pomoc státům potenciálně ohroženým kvůli jejich podpoře boje proti terorismu a posílení ochrany objektů USA, prodloužena bude i naše mise v Bosně. Zeman byl s ministrem Tvrdíkem a velvyslancem USA Craigem Stapletonem v Hamrech u Prostějova, kde shlédli ukázku výcviku paragánů z 6. skupiny speciálních sil.
K tomu dodám své ale...
Naše politické špičky by neměly předpokládat, že podpora veřejnosti spojeneckému úsilí
potrvá donekonečna. Historie nás naučila především skepsi, Češi se rádi dívají na věci z té
ironické stránky. Proto by bylo víc než dobré, kdyby naši političtí předáci, z vlády i opozice, pokud možno co nejvíce a co nejjasněji veřejnost oslovovali. Nemám na mysli
nějakou připitomělou masáž mozků: lidé si ale zaslouží, aby jim předáci vysvětlovali, co se
děje a proč se to děje a jaké to má důsledky.
Kupříkladu by bylo dobré vysvětlovat, jak je důležité, že zůstaneme v Bosně déle, než se
předpokládalo původně, tedy do prosince. Rád bych politiky poprosil - mluvte s lidmi. Oslovujte je. Vysvětlujte, přesvědčujte, oponujte, buďte v kontaktu.
Není to nic ponižujícího, jak si možná myslíte. Takový Tony Blair to dělá pořád.
Na okraj
V Lidových novinách měli včera přílohu k 65. narozeninám Václava Havla.Otiskli tam
hodnocení oslavence různá vyjádření, včetně očekávatelné nehoráznosti Miroslava Ransdorfa.
Nakonec pravil Jiří Menzel:
Náš pan prezident, když nastupoval, tak řekl, že pravda a láska musí zvítězit nad
lží a nenávistí. Je na čase se zeptat, co jsme pro to udělali.
Na to bych odpověděl:
Ono jak kdo. Vy jste, pane Menzele, zbil na veřejnosti před objektivy kamer člověka,
abyste ho ponížil, zesměšnil a profesně znemožnil. Třeba si to i zasloužil - ale takové
vítězství je diskvalifikující v oboru pravdy a lásky.
Ještě jsem si stačil všimnout, že ten policajt se tváří jako policajt ve stylu: "Co, co,
co, občane?"
Mířil jsem na pravidelnou čtvrteční sedánku v kavárně Rybka v Opatovické ulici a
všichni tam už byli, všichni včetně mé ženy Michaely. Těšil jsem se, že budu vyprávět, jak holka
dala policajtovi hubana, jenže mluvili jeden přes druhého a já se holt nedovedu
prosadit a až po chvíli jsem se nadechoval, když na chvilku přestal hulákat Milan Vosáhlo, do toho vpadla moje žena:
"To vám musím povědět, co jsem viděla, když jsem jela sem za váma metrem! Viděla jsem na peróně holku, jak se líbá s policajtem!"
"Tak bacha! Já jsem viděl holku jak se líbá s policajtem!" já na to.
Nedala se. Viděla, jak se holka líbá s policajtem, na stanici Národní třída, linka B,
dole na peróně. Jenže já taky viděl, jak se holka líbá s policajtem, jenomže dole na peróně na stanici Muzeum, linka A.
Společnost usoudila, že jsme a) spolčený, b) kecáme, c) b plyne z a.
Jenže pravda je taková, že nekecáme, já to viděl, ona to viděla.
Možná, že včera odpoledne proběhla brutální akce na téma polib svého
policajta.
Nebo to byla setsakramentská náhoda.
Takže jsme vyrazili- bylo asi tak sedm deset, vím to nachlup, protože jsme poslouchal ranní zprávy v rozhlase. Nic zvláštního se nestalo, jenomže na Barta štěkal jezevčík Max a Bart z toho byl velmi rozerván (vnitřně - byl na řemenu, jinak by Max byl rozerván - vnějšně). Už jsme byli na dohled domu, když padla první kapka. Přidali jsme do kroku, padlo pět, pak padesát kapek.
Zapadli jsme domů a rozpršelo se. Byl to opravdu pěkný slejvák, dá se dokonce hovořit o průtrži mračen, aniž bych byl nařčen z přehánění. Stihli jsme to o psí chlup.
O nějakou tu chvíli později se na scénu dostavila Míša.
"Nezmokli jste?" ptala se.
Ujistil jsem ji, že nikoli. Poněkud jsem ji podezíral, že se ani tak nestará o to, zda
jsme zmokli jako o to, jak asi vypadá Bartův čerstvě povlečený pelech: Bart totiž,
když zmokne, se nechá utřít ručníkem a pak stejně, tak jako tak, se jde utřít do svého
pelechu.
Slovo dalo slovo a ukázalo se, že strašně pršelo už v šest ráno - byla vzhůru a já ještě spal. Předpokládala, že jsme se vypravili do toho deště a zmokli jsme.
Pravda byla taková že jsme - bezděčně - využili suchého okna v jinak zapršeném
počasí.
Obvykle to bývá naopak.