Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Eduard Zeman prostě nedovedl vyřešit kvadraturu kruhu, jak učiniti školství bohatším - bez peněz.

Proti zdánlivě jednoduchému řešení, totiž zavedení takového školného, jež by pokrylo alespoň část nákladů, se konala v úterý v Praze demonstrace. Spatřeni na ní byli matadoři z komunistického Džbánu, studentů nebylo. Což nic neznamená, protože studenti jsou pochopitelně proti školnému.

Jeden studentský argument je bezpochyby legitimní: říkají, že nevěří, že by se školné skutečně dostalo do školství. V našem neprůhledném rozpočtu jde zoufale vysoké procento na tak zvanou záchrannou sociální síť, která není v mnoha případech záchrannou sítí, ale nestydatým sociálním podfutrováním, zaručeným základem příjmu, který se po pár kšeftících a melouších neliší od poctivé mzdy odkroucené po osmihodinové šichtě ve fabrice.

Požadavek ale nezní: učiňte rozpočet průhledným a pak přistoupíme na školné - pokud bude mít za následek zlepšení kvality vysokého školství i otevření dveří všem zájemcům o vysokoškolské vzdělání. Takto podmínky nejsou stanoveny. Prostě - školné ne, bezpodmínečně ne. Je to "novodobá Berlínská zeď", zaznělo na Václavském náměstí.

Jde o čtrnáct tisíc ročně. To je "Berlínská zeď", když jde o získání vzdělání a kvalifikace po zbytek profesního života. Ve státě, kde se ročně prosází v hracích automatech a Sazce přes 50 miliard korun.

Shodou okolností i Míša potkala jednu paní a ta vyprávěla o svých trampotách: její dcera vozí vnučku do školy. Onehdy prohlásila (vnučka), že nevystoupí z auta, když jí matka nekoupí jisté specifické tričko za pět stovek. Jindy přišla, že potřebuje nový mobil, protože tuhle hnusnou nokii se stydí před holkama vytáhnout z kapsy.

Když slyším takové příběhy, škube mi rukou... jenže, jak známo, cizí děti se nejlépe vychovávají a fackují.

Věru že se nedivím mladým lidem (například vlastním dětem), že samy nechtějí mít děti.

"Potřebovaly by nafackovat hubu, ty děti," podotkl jsem v replice na Míšino vyprávění.

"To tak, a půjdou na linku důvěry nebo rovnou na policii."
Ano, rodič je proti teroristovi v domě, krvi jeho krve, bezmocný.

Až dopíšu druhou verzi románu Tma a po ní román Zrada kapitána Nema (bude to megaverneovka), chci napsat román Děti.

Herodes bude jeho jediný kladný hrdina.

Malé jevišťátko, jako rekvizita model pianina a kulatá pianistická židlička- a jako loutka kostlivec. Realisticky vyvedený, pravda, ve stylu poněkud mexickém, tedy veselý kostlivec. Jeho vodič měl nacvičené docela milé strašení, zaměřené na malé děti v první řadě (jejich pištění mě k hloučku přilákalo, jinak si zdejších atrakcí moc nevšímám, spíš hledím, aby mi někdo nevyčoroval mobil a tikitál. V další fázi posadil kostlivce k pianinu a loutka hrála do rytmu muziky pouštěné z magnetofonu.

Proč ale o tom vyprávím: to pištění nepřilákalo jenom mě, přilákalo i malinkého šedivého chlupatého pejska. Kostlivec ho přitahoval, strašně se o něho zajímal, o tu pitvornou postavičku jen o málo větší než je on sám - ale stačilo malé gesto loutky a pejsek zajel mezi nohy diváků, oběhl nás a hned vzápětí se vynořil z druhé strany. Těžko říci, který z obou výstupů se mi víc líbil jestli loutkářův nebo pejskův. Loutkáři jsem přispěl do klobouku, o pejskovi mohu jen napsat sem.

Vyprávěl jsem to doma Míše. Shodli jsme se, že náš dřívější pes Gordon by prchnul a našli bychom ho přinejmenším na Malostranském náměstí.

A Bart by smrtku zabil, pokud to jde. Prostě by ji překousl vedví.

To není domněnka. To je "ověřeno..." ne na lidech, ale na medvídkovi natahovacím na klíček.