Český podzim (z Moravy):
Škubajte, kravičky, na úhoře,
dokud to pantáta nepovoře.
Škubajte, kravičky, na dolině,
dokud vám travička nevyhyne.
Škubajte, kravičky, jako jedna,
už je malá chvilka do poledna.
Paste sa, kravičky, kolem lúčky,
já půjdu za vámi pomalůčky.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Pondělí 24. září 2001
Mluvčí Z. Vrh poskytl všem médiím vizi naší společnosti: "České Textárny budou mít vedoucí postavení na českém trhu, přičemž budou poskytovat služby vysoké kvality. Budeme patřit mezi nejlepší české společnosti a budeme atraktivní investiční příležitostí." V kantýně se objevil transparent: "Zvyšovat hodnotu společnosti trvale dobrou finanční výkonností - náš cíl!" Akcie firmy spadly na pětileté minimum.

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Toto zjištění není nijak nové. Občané signalizují od samého začátku obnovené parlamentní demokracie u nás, že si přejí a) věcnost, b) schopnost dohody. A je věru nepochopitelné, že politikové jsou k tomuto volání hluší jakož i slepí. K tomu bychom mohli snést tucty dokladů.
Možná to souvisí i s mdlou inteligencí některých činovníků. Příklad zcela čerstvý:
Vypukl skandál a jen trapné výmluvy a výhrůžky slyšíme ze strany oposmluvních poslanců, kteří jsou v dozorčí radě Konsolidační agentury. Jak zveřejnila o víkendu opozice, jejich "odměna" je ve výši sto tisíc korun měsíčně a výše. Na to komentář ministra financí Jiřího Rusnoka: "Jestli někdo bere o deset nebo dvacet tisíc víc nebo míň, to je pod moji úroveň." Někdo by mu měl zaklepat kloubem ukazováku na čelo a říci mu: "Je někdo doma, pane Rusnok? Je před volbama!"
Troufám si říci, že to by se ministrovi vnitra nestalo.

Drtikol, Funke, Hák, Sudek, to je čtyřka velkých jmen. V Muzeu moderního umění v New Yorku jsem z českého umění našel... fotografy. I tehdy jsem si vzpomněl na Sudkův ateliér.
Stával ve dvoře nenápadného činžáku na Újezdě v Praze. Činžák má sám o sobě pěkný výhled na Petřín, ovšem Sudkův ateliér stál až ve druhém dvoře a nic romantického na jeho umístění nebylo. Kolem do kola nic, co by patřilo na pohlednice. Koncem osmdesátých let domek prohlásili za památku. Mistr už byl po smrti, dřevěná budova schátrala, nakonec vyhořela. Trosky zbořili.
Dnes jsme navštívili s Míšou repliku. S velkou péčí se podařilo vytvořit otisk toho, co zde kdysi bylo. Dřevěná budova do tvaru L, přízemní, s několika malými a jedním velkým oknem. Chodil jsem po úzkém betonovém chodníčku kolem. Dům samozřejmě autentický není, avšak stromy kolem něho, to přece jsou ty stromy které viděl a fotografoval Sudek. A ta cihlová zeď, ta tvořila pozadí jeho miniaturních krajin. A to bejlí, možná, čistě geneticky vzato, se taky možná ocitlo na některém z jeho snímků.

Snažil jsem se spatřit to, co viděl ze svého okna on. Nepodařilo se mi to. Není divu, Kdybych dokázal vidět to, co viděl on, nemusel bych chodit někam jinam, mohl bych zůstat doma. I já mám na zahradě strom, i já mám na zahradě zeď a bejlí.

Kdysi jsem na nějaké Sudkově výstavě viděl fotku, kterou pořídil, pokud si pamatuju, snad v Benátkách. Necestoval, a když cestoval, nefotil tam. Tohle byla zcela výjimečná fotka. Byl na ní roh domu s patníkem - úplně stejný roh, jakých je na Újezdě... plno na každém rohu.

To je vlastnost umělce - nosí svět sebou.

Pořadí, v jakém si kdo koho všiml: nejdříve jsem já zmerčil onu trojici, zahloubanou do rozhovoru s jednou paní, kterou neznám, protože se mně a hlavně Bartovi se svým bílým pudlíkem vyhýbá. To je dobré vysvědčení pro Grand Optical, výrobce mých brýlí, jinak bych viděl starou pentli a ne pána, paní a tři psy. Pak si Darina a Andula všimly ne mne, samozřejmě, ale Barta. Nastražily antény a merčily Barta a plazily na něho jazyky - teprve pak si Bart všiml jich.

Pan Suchý byl půl roku na chatě i s oběma pejskovými a my jsme s Bartem trávili dobu procházek samotincí.

Nakonec si nás všiml i pan Suchý - ona dáma s bílým pudlíkem se vzdálila.
Nedá se říct, že by si Bart s Darinou a Andulou padli do náruče, to rozhodně ne. Jako každý (standardní) den se k sobě rozběhli, jako každý (standardní) den se metr před sebou zastavili, pak se vzájemně očichali a ve fázi následující se důstojně rozešli, každý svým směrem - ale ne daleko. Je to něco jako korespondenční smečka. Bart nebere na sebe odpovědnost vůdce a Darina ani Andula se nepovažují za jeho dvorní dámy. Prostě o sobě vědí.

Ani s panem Suchým jsme si nepadali po půl roce do náruče. Proč taky? Vždyť v tom půl roce se nic zvláštního nestalo.
Jenom šel život, a to je normální - nic, co by stálo za mimořádnou zmínku.