Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Dnes budou politické strany jednat na radě o budoucnosti armády. Z kulaté četkařské zprávy podpořené úsudkem se domnívám, že formulace "většina parlamentních politických stran" znamená "všechny bez komunistů". To je naprosto správné, potud to tak je. Tahle politická síla věru nemá co mluvit do budoucí bezpečnosti státu. Už mluvila, a bylo toho dost.

O podobě armády blízké budoucnosti už asi není sporu. A co víc: pokud někdo není totálně zabedněný tak se mu po černém úterý rozbřesklo, že obranu skutečně potřebujeme. Žádné novodobé majory Terazky, žádné tankové brigády připravené zasadit drtivé údery směr Norimberk - Paříž. Pro tuhle armádu to bude asi taková převýchova, jako když by se gorila měla přeškolit na primabalerinu z Labutího jezera. Pánové budou mít dnes na Hradě o čem si povídat. Hlavně, aby z toho byly výsledky.

Když jsem se ku stanici metra blížil, padl mi zrak na boty.
Fíha! Ukázalo se, že jsem v zahloubání, soustředěn na problematiku digitální fotografie, obul boty, které nosím na procházky se psem, dále pak je nosím při kopání příkopů v bahnitém terénu, při chůzi ve štěrku a nazouvám je, když chci hrát kopanou se shnilým melounem. Však taky stopy po všech těchto činnostech byly na botách zřetelně patrné.

Napadlo mě, že bych mohl zavolat mobilem Míšu, aby vymyslela řešení, ovšem - ukázalo se, že jsem mobil pro jistotu nechal doma, tak hluboce jsem byl při odchodu ponořen do tématu!

Jakmile je mužský takto zásadně odříznut od inspirativní složky své osoby, je schopen nadlidských výkonů intelektu. Tak i já - a po cestě od stanice metra do Matu jsem se zastavil v drogerii a koupil si krém na boty.

Boty jsem zcela bezchybně nevyčistil - ale dostaly zajímavé vzezření. Přestaly připomínat přerostlé brambory - a vypadaly docela zajímavě, jako nějaká historická památka, myslím, že nejlépe by bylo přirovnat je k obuvi nalezené na nohou mrtvého pračlověka, nalezeného v Tyrolsku zamrzlého v ledu.
Škoda, že nejsem následník britského trůnu - třeba bych tou bizarní obuví založil nový módní směr v obouvání a mohl bych vybírat z každého páru takových bot nějakou minci v rámci uplatnění autorských práv.

Vždycky když se to stane, snažím se plot opravit. Zvednu vyražené pole, vkládám ho do železných závěsů a Bart pobíhá kolem a pomáhá překážením: je vždycky nadšený, když dělám něco z jeho pohledu zajímavého, tedy když něco zvedám, nesu, pokládám, vrtám, řežu nebo zatloukám. Dnes svoje překážení zdokonalil. Právě když jsem pole vykopnuté ze závěsů zvedl, rozhodl se, že je přeborníkem ve skoku vysokém a pole přeskočil. Jelikož není přeborníkem, vždycky se tlapami tak trochu odrazí o horní trámek pole - no a když to pole držíte v ruce, máte co dělat, abyste ho udrželi.

Pole sem usadil a přemýšlel o těch malých teroristech kolem nás.

Jsou neznámí, svoje činy konají ve stínu. Jejich počínání je výraz arogantní sebestřednosti: v tu chvíli, kdy vykopává pole ze závěsů nadřazuje svoji okamžitou zábavu nad vše ostatní. V tomto smyslu je teroristou i sprejer, který si s neslýchanou arogancí osobuje právo nanášet barvu na libovolnou plochu, jakou si zamane - fasádu budovy nebo stěnu vagóna metra. Ten prostý vandal se chce nejspíš jen bavit, ale sprejer už je o stupínek víš. Je vybaven ideologií. Je to styl života, svěřují se tito piktoteroristé tisku - a dostává se jim potlesku.

Zítra půjdu na procházku s Bartem a vezmu si kladívko a hřebíky. Některá ta pole jsou totiž uvolněná, a chtěl bych taky opravit pár příček, které vandalové přerazili. Možná, že mě někdo taky označí za teroristu, protože si osobuji prosazovat osobní přesvědčení, že pořádek je něco lepšího, než svět rozmlácený, počmáraný a v krajním případě zavražděný.