|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Český podzim (z Budějovicka):
Co se mé srdečko
v těle leká,
že na nás veliká
vojna čeká;
čeká, čeká
můj kůň vraný,
na něm šáteček
vyšívaný.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf
vybral Šaman.)
Čtvrtek 20. září 2001
Včerejší VUML byl zakončen filmem "Krtek ve městě". Nevím, jestli příští
středu půjdu na další přednášku. Koná se po pracovní době, ale její
účastníci dostanou proplaceny přesčasy! Přednášky jsou dost náročné - Kohák
a Krteček - toť smrtící kombinace. Ambrož asi už nepřijde. Když včera
odcházel, drtil mezi zuby: "Zničit krtka!"
Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno".
Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.
|
Ovšem za vrchol třeba považovat výkony současné - když nová strana Cesta změny je rozkolená a přitom ještě nestačil uschnout inkoust na razítku, takže hrozí akutní nebezpečí jeho rozmazání při té tahanici. Monika Pajerová, hlava jednoho křídla, nepochybně oplývá láskou a pravdou v srdci, avšak její sok Jiří Lobkowicz má zřejmě té lásky a pravdy v srdci míň, zato se ale stačil postarat o registraci - a na ministerstvo vnitra šel balík s podpisy stoupenců, což je kádr příbuzenstva iniciátorů Cesty změny, včetně příbuzných Moniky Pajerové, právě té Pajerové, která byla poodsunuta Lobkowiczem od válu. Další kolo tahanice se odehrálo právě dnes.
Ve straně Cesta změny dojde asi ke změnám. Vždyť co nastane, když dědeček Moniky Pajerové a teta Mahulena a psík Bobík odvolají podpisy na registračních lístcích! To nastane učiněná ústavní nouze. Mělo by se ale, myslím, přece jen více dbát na voliče. Ať zvítězí kdokoli,měl by se postarat o to, aby program byl přímočarý a transparentní. Krokem k transparentnosti, aby smysl nové strany pochopil i čtenář deníku Super, by měla být změna názvu strany.
Navrhuji, aby se místo Cesta změny jmenovala Všechno při starým.
Takže jsem přednášel a přednášel, sál plný lidí, všechno šlo dobře, nechcípnul ani notebook ani datový projektor... jenomže ke konci mě začalo nějak z toho suchého vzduchu škrábat v krku a byl jsem rád, že to bylo za mnou. Však jsem taky povídal dobrou hodinu.
Slušně jsem se s těmi dobrými lidmi rozloučil a vyšel ven - a tam na mě čekalo pár lidí a chtěli vědět všelijaké věci, jako jestli se CompactFlash karta časem pokazí, asi jako když zasmrádne sejra v ledničce a podobně. To víte, pro starého ješitu příležitost se naparovat a rozdávat moudra a poučovat zástupy. V duši se ale ozýval hlas - Neffe, jdi domů za svou hladovou ženou a plačícími dětmi, ale nedbal jsem a kecal a poučoval - a najednou přiběhl pořádající pán:
"Pane Neff, stalo se něco strašnýho!"
"A hýml," já na to. "Copak se přihodilo?"
"Pan Březina přišel o hlas, dočista oněměl, jen sípe, tak to pojďte dopovídat místo
něho!"
"Jenže on má prezentaci o digitálních kamerách a když to vezmu za něho, tak to
opravdu strašný teprve přijde."
"To nevadí," chlácholil mě pořádající pán, "aspoň se lidi zasmějou."
Tak jsem šel zase do sálu, Březina stál v koutě a pil mattonku a kynul mi ručkou no a já
jsem se chopil mikráku a spustil o digitálním vstupu do videokamery a sípěl jsem a bylo to
strašný - natolik strašný, že Březina hrůzou zase přišel k hlasu, jako když beznohý
odhodí berle a vyhraje přebor Lipníka nad Bečvou v běhu na sto metrů.
Tentokrát jsem už neotálel a spěl jsem domů k hladové ženě a plačícím dětem. Dnes máme
s Březinou celodenní turné, tak jsem zvědav, jak na tom bude s hlasem. Nebo já.
"Víte, já mám čivavu. Myslíte, že je to pro něho jedlý pes?"
Čivava! To je skutečně pes hluboce pod Bartovou rozlišovací schopností. Dneska
sice Bart přísně štěknul na nadávajícího jezevčíka, ale čivavy by si nevšiml. Jo, být to
půlmetrákový ovčoun, to by byla jiná!
Dole ve městě jsem viděl jiného jezevčíka. Stál se svým pánem na rohu, opřený o vodítko, až se vzpínal a řval a řval. Byl jsem zvědav, co bude za tím rohem, do čeho se ten dlouhý hrdina chce pustit.
No ovšem.
Byl to pitbull, uzel svalů, podle něho byste mohli vyučovat psí univerzitě, kde jinde než
v Uppsale. Šel a ani neřekl "pche". Taky otázka rozlišovací schopnosti.
Šel jsem kousek stejným směrem a o chvilku později se objevil další pes. Slepecký pes
doprovázel svého pána. Oni si nikdy ničeho moc nevšímají, jak jsem vypozoroval, ale tentokrát
pejsek pozoroval a vykrucoval oči stranou a měl najednou velmi ustaraný výraz.
A pitbull šel dál, nevšímavě.
Jo, kdyby potkal Barta...
To bych zase já měl ustaraný výraz.