Středa 12. září 2001
Dříve lidi uvízlé ve výtahu vyprošťovali výtaháři, než je liberalizovali. Potom klimatizáci, než je autsoursovali. Pak hasiči, než je zrušili. Potom vrátní, než je vyměnili za strážné. Nakonec firma Mazanec z Bludné Nory. Ale ta nemá podepsanou servisní smlouvu na nový výtah v komíně! Kořenitá uprosila ing. Mazance, aby vyprostil jejího šéfa co nejdříve. Přijede už zítra.

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Sleduji při psaní těchto řádek televizní debatu. Padla v ní otázka, co si účastníci myslí, kdo že za terorem stojí, zda Palestinci nebo globalisté. Účastníci se shodli, že útok takového rozsahu mohla uspořádat jen velmi propracovaná organizace a že vše nasvědčuje právě na islamistické militantní kruhy. K tomu mohu připojit jen výhrady z předchozího odstavce. Nevíme, kdo to udělal. Extremismus a jeho smrtelný výhonek terorismus, nemůže žít bez zázemí, včetně zázemí ideologického. A islamisty spojuje s tak zvanými antiglobalisty nenávist právě proti tomu, co Václav Klaus nazval hodnotami naší křehké civilizace.

Komunismus by nemohl přežívat tak dlouho bez přímé i nepřímé podpory levicových a liberálních kruhů na Západě, stejně tak by se nacismus nedostal k moci a nezačal vraždit bez podpory nacionalistů a "slušných rasistů". Dnešní útok je skutečně útokem proti demokracii západního typu, a půdu mu připravili ideologové, kteří spolu vzájemně nemají zdánlivě nic společného a spojuje je jen společný cíl nenávisti.

Druhý Pearl Harbour
Lidé dosud umírají v troskách a plamenech. Na závěry je brzy, na otázky nikoli: jak je možné, že americké zpravodajské služby a americká obrana takto fatálně selhaly? Když Japonci přepadli Pearl Harbour, našli americké námořnictvo nepřipravené. Takřka přesně po šedesáti letech se tato situace opakovala, třebaže o hrozbách teroristickými útoky píší noviny už řadu týdnů. Jak je možné, že dvě hodiny po útoku v New Yorku nebyl chráněný vzdušný prostor nad Pentagonem? Jak to, že nikdo nevěděl o únosu čtyř dopravních letadel? Tohle jsou otázky které se budou řešit ještě po letech.

Druhá poznámka: po tom, co se stalo, nemůže být pochyb o tom, že koncept kosmické obrany se prokázal jako plně opodstatněný. Doufám, že obrazy zkázy otevřou oči i ideologicky zaslepeným Rusům a že i oni na americké návrhy přistoupí. Tímto druhým Pearl Harbourem totiž začíná otevřená válka civilizací, životních konceptů. Mění se povaha války - toto je druh konfliktů, na které musíme být připraveni i my. Už ne souvislé fronty, už ne kobercové nálety - ale cílené útoky, které mohou udeřit kdekoli.

Ponec byl totiž jediný biograf umístěný pod železničním mostem. Na Žižkov se od Nového Města vchází pod dvěma viadukty - jeden se klene nad Seifertovou a ten druhý - a jej mám na mysli - je nad Husitskou ulicí. Pod ním stojí dům, v domě bylo kino. Jakmile jel po viaduktu vlak, rozumí se že tehdy parní, všechno skákalo - promítačka, plátno i sedadla. Lístky tam stály jednu, dvě a tři koruny, publikum zpravidla kupovalo korunové a dvoukorunové lístky.

Dokonce si pamatuji na poslední film shlédnutý v Poncáku. Byl to film původu sovětského, pozoruhodný tím, že byl silně polsky nacionalistický a byl laděný ve stylu Leona Cliftona střihnutého Nickem Carterem: jmenoval se Muž sedmi tváří a pojednával o herci, který se za německé okupace stal hrdinou odboje. Nedávno jsem na něj vzpomínal na Hyeně. Tenkrát, když jsem seděl v kině Ponec, v první řadě zasedli žižkovští páskové. Měli sedadla za korunu, to patřilo k dobrému tónu. Jakmile se zhaslo a začal filmový týdeník, vytáhli z kapsy noviny, roztáhli je a předstírali, že čtou. Lidi v zadních řadách nadávali a přišla uvaděčka a svítila na ně baterkou a nepřesvědčivě jim vyhrožovala.

Tetelil jsem se radostí a úctou a dušoval se, až vyrostu, taky si koupím lístek za korunu a s novinami v kapse usednu v první řadě.
Jenže oni mi Poncák zrušili a obnovili až teď.
Že to není kino, ale divadlo? První řadu tam jistě mají a noviny jsou k dostání. Brzy vyrazím. Jen jsem zvědav, jestli ten lístek taky stojí korunu.

No a dnes jsme šli s Bartem ulicí Mrázovka a ve vzdálenosti sto, sto padesáti metrů jsme spatřili Broka, oba naráz.
Bart se zastavil, já zavolal k noze a Bart bez nejmenšího zaváhání se otočil a přiběhl ke mně.
Ano, tak to má být a Bart taky věděl, že tak to má být, protože se náruživě domáhal pochvaly a jakmile jsem ho pochválil, naznačil, že je to malá pochvala za tak velkou zásluhu, takže jsem ho musel pochválit víc a ještě víc, až nakonec úplně nejvíc. Poplácával jsem ho po hrudníku a radostně u toho povykoval - a byl jsem rád, že mě nikdo nevidí, protože by si myslel, že mi šíblo.

No a jdeme dál a Bart si vykračoval jako nositel podvazkového řádu čerstvě pasovaný - když najednou v dálce dalších sto padesáti metrů cupital po chodníku pudlík.
Pudlíci jsou pod bodem Bartovy rozlišovací schopnosti, nevšímá si jich, jen občas dá najevo nelibost, když na něho štěkají. Ale tentokrát se čerstvě pochválený rozběhl - nikdy to nedělá - s úmyslem si pudlíka prohlédnout a ten, chudák, se dal na útěk a já musel třikrát zařvat, než se Bart zastavil a vrátil se ke mně.
Za což jsem musel čerstvě pochváleného hodného psa sprdnout za zlobivost.