Úterý 11. září 2001
Minulý týden jsem špatně odposlechl jednu poznámku v kantýně. Ve znovupostaveném továrním komíně pro čápa marabu vnitřní výtah instalován už je. Dnes ráno v něm uvízl čáp marabu s bezpečákem Mazancem a jeho zlou dogou. Celý den padl na shánění posledního našeho údržbáře Mátohy. Na CÚ ve Východním Městě nebyl. Kořenitá už večer zjistila, kde je: Na třetím turnusu podnikového zájezdu v Turecku.

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Je to obrovský úspěch Tomáše Enge, ovšem nezapomínejme ani na Antonína Charouse. To je po celou dobu Engeho kariéry jeho promotor a trenér a ochránce. Není to jen tak, být promotorem ve světě F1. To je byznys nad jiné tvrdý, tam jde o dlouhé peníze a o život. V novinách už proskočily zprávy o tom, kolik musel Charous zaplatit, aby se Enge do stáje F1 dostal (údajně 24 milionů). Je to víc než pravděpodobné, jakkoli se skutečná a reálná a přesná čísla těžko dozvíme.

Nezapomínejme ale, že toto je doslova velkolepá reprezentace naší republiky. Automobilové závody F1, to je krom života a peněz i svět špičkové technologie a s tímto světem jsou lidé na celém světě zvyklí cokoli co se F1 týká mimoděk spojovat. Máme tedy mnoho důvodů, proč v neděli Tomášovi Engemu držet palce - a Antonínovi Charousovi poděkovat.
Aston

Kdyby bylo vytváření bordelu trestným činem, měl bych celu vedle Kajínka. U soudu bych se točil jen na jedné okolnosti, kterou bych se snažil prosadit jako okolnost polehčující: nepořádek nerozsévám plošně, nýbrž vytvářím hromádky. Jsou to kupky - nejčastěji - papírů. Ty jsou nesmírně důležité ve chvíli, kdy hromádku zakládám. Pečlivě volím správné místo, aby papíry byly viditelné a snadno dostupné. Pak na papíry první generace přijdou papíry druhé generace, sem tam nějaké cédéčko, tu a tam brožura nebo reklamní prospekt a hromádka vzrůstá, až je z ní komínek. To je správný okamžik pro založení druhé hromádky. Vhodná místa: stoleček u vchodu do kuchyně a pak hlavně rohová lavice, obepínající jižní a západní stranu jídelního stolu. Lavice slouží, pochopitelně, k sezení, ovšem stejně tak se hodí k zakládání hromádek, až nakonec druhá funkce převáží. Naštěstí máme doma dost židlí, tvrdím já.

Toto je ale zrod mé periodicky se opakující porážky. Jakmile zakládám hromádky v pokoji kde pracuji, Míša mlčí. Stoleček u vchodu do jídelny je už pod jejím dohledem a ochranou, avšak hájí ho vlažně. Zato lavici hájí s vervou lvice bránící lvíčata.

Zajímavý jev: probíral jsem papíry a prospekty a časopisy jeden po druhém, a házel vše do igelitového pytle. Zdá se, že důležitost je látka těkavá a vydrží tak měsíc, dva, po tu dobu jsou papíry nezbytně důležité. Od třetího měsíce nahoru je důležitost malá a po půl roce nepostižitelná.

Vrací se až tam po tisíci, dvou tisících let - pak to jsou dokumenty vhodné k historickému zkoumání.

Dnes večer ho Míša objevila, jak leží vedle ledničky a tiše kvílí u šuplíkového drátěného koše, kam odkládáme staré noviny, igelitové pytlíky a prodlužovací šňůry. Bart nikdy u nábytku nekvílí bezdůvodně, vždycky se ukáže, že pod skříní leží tenisák nebo gumová činka. Míša tedy odsunula koš - a pod ním ležela topinka, právě ta topinka, která podle mého podezření skončila v Bartově břiše.

Je fakt, že nakonec v Bartově břiše skončila, pochopitelně že mu ji Míša dala, když ji a) objevil, b) vyplakal, c) byl za její sežrání vláčen v médiích jako by to byl nějaký Zemanův ministr. Ovšem pořádně mi to naservírovala, tu moji podezíravost a naprostou ignoranci presumpce neviny.

Ta topinka, to je ovšem Bob Beamon mezi topinkami a její skok bude figurovat v Guinessově knize rekordů jako topinka, která skočila vůbec nejdále ze všech skákajících topinek od chvíle, kdy byly vynalezeny automatické topinkáče.

Hned zítra panu Guinessovi napíšu.

Jen na to jsem zvědav, zda schvalovací komise guinessovských rekordů uzná Bartovo svědectví.