České léto (z Moravy):
Pověj, větříčku, pověj,
moju hlavěnku ověj!
Moja hlavěnka mladá
větříčkovi je ráda.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Pátek 17. srpna 2001
Tak i v České hospodě na sídlišti se snadno domluvíme. Když poprosím ke guláši šest knedlíků, dostanu je. Žena zase mléko do čaje. Dokonce ani na jídlo nečekáme, přitom mají plno. Ouhorská hospoda byla prázdná, přesto to trvalo půl hodinu, než přinesli hotové jídlo. A další hodina padla na placení. Snad to bylo proto, že číšník byl věčně opilý. Možná jen zabezpečoval minimální konzumaci...

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Jelikož se dílo blíží dokončení, neklidu přibývá. V dnešním vydání Reflexu obvinil můj přítel Petr Volf Mládkovou z toho, že svou tvrdohlavostí (umístit poutač na střeše) zesměšnila památkáře.

V banální budově z 19. století, donedávno totálně devastované, si americká milionářka usmyslela zřídit galerii. Jestlipak poznáte ten architektonický prvek, který vyvolal tu bouři odporu!

Nuže, myslím, že k zesměšnění památkářů nepotřebujeme import z Ameriky. Památkáři se stačí zesměšňovat sami. Jejich pokus zakázat instalaci květináčů v ulici Na Příkopě s odůvodněním "že tu nikdy kytky nebyly" je v živé paměti, abych uvedl aspoň jeden příklad z nedávné doby. Nechci všechny strkat do jednoho pytle. Bohužel, celkový dojem je takový, že mezi nimi převládl památkářský fundamentalismus s cílem přeměnit historickou Prahu (ta má hranice někde v Kolíně, řekl bych) ve skansen, kde budeme chodit připaženi a hovořit polohlasem. Tihle hoši by prohnali Karlovi IV. perka za jeho nápad vybudovat Nové Město Pražské! Kolik krásně shnilých dřevěnic tehdy přišlo vniveč!

Možná slyším trávu růst, jak pravil ve zcela jiném kontextu Petr Pithart. Tuším zde stejný pramen, jaký napájí činnost ekologistů: je to projev nenávisti ke všemu, co zavání kapitalistickými manýry, jako jsou investice, podnikavost, úspěch, prosperita.
Je paradoxní, že se k útokům na Mládkovou připojil i pravicový herold Milan Knížák. Ale tam nemusíme motivy vyhledávat mezi travními stébly. Samozřejmě že tento hlasatel tržní čistoty, propagátor svobody individua v čistě klausovské podobě si v praxi přeje, aby o výtvarném umění zcela socialisticky rozhodoval jen on sám, z politického rozhodnutí panovník všeho namalovaného. To, že na Kampě vznikne živý stánek umění, to mu je logicky proti srsti.

Dovolte závěrem, abych čistě soukromě vyslovil dík paní Medě Mládkové, reprezentantce toho lepšího co v Češích ještě zůstalo z dob, kdy bylo lépe a slušněji (což je totéž), dík za její velkorysost i její neústupnost, a hlavně dík za to, že nezlomila nad námi hůl.
Děkuji Vám, paní.

Mladíci drsného zjevu to už vědí. Mladík v antiglobalistické mikině s řetězem u pasu stojí u dveří a jakmile vůz zastaví ve stanici, udeří do nich spodkem dlaně. Otevření se uspíší.

Dnes došlo k opačnému jevu. Nastoupil jsem, dveře se zavřely, ale vlak zůstal stát. Po chvilce se ozval z amplionu strojvůdce:
"Kopněte někdo do těch dveří..."
Pro změnu dveře zůstaly viset v otevřené poloze.
Ještě štěstí, že pokynu z amplionu neuposlechli všichni cestující u všech dveří. Bylo by pěkné, kdyby naráz, a pokyn doslova shůry, začali kopat a bušit do dveří.

O hodinku později jsem nastupoval do metra na stanici Flora na Vinohradech. Chvilku jsem čekal na peróně, pak se v ohbí tunelu objevila světla a vlak pomaličku vjížděl do stanice. Velmi pomaličku, musím podotknout. Z podvozku se ozývaly divné zvuky, jako kdyby se ze spodu odchlípla nějaká tyč a brnkala o pražce.

Byla to napínavá podívaná. Dojede? Nedojede? Rozpadne se, dokud vězí polovinou vlaku v tunelu, nebo se rozpadne, až když zastaví tam, kde má?

Nerozpadl se. Nastoupil jsem v důvěře, že se nerozpadne vůbec, anebo až na stanici Můstek, kam jsem měl namířeno.
Dojeli jsme v pohodě. Abych mohl vystoupit, praštil jsem dlaní do dveří. Přestože jsem neměl na sobě ani mikinu, ani řetěz u pasu.

Kdyby Bart znal kalendář, sledoval by to zrakem stále chmurnějším.
Jenže on žil v blažené nevědomosti ještě včera, kdy se pokoušel sežrat proud ze stříkací hubice a dosáhl vynikajícího úspěchu: Míša mu zavřela domovní dveře, aby se - mokrý a opatlaný od jehličí, ve kterém se sušil - nevyválel na čerstvě umytých dlažkách v předsíni. Jenže on šikovně oběhl barák, objevil pootevřená vrata do garáže a když Míša vstupovala do dveří se slovy "kdepak ten čokl asi je", spatřila ho, jak leží rozpláclý "na žábu" mokrým (a notně špinavým) břichem na dlaždicích.

Pěkný úspěch! Však byl na něj jak se patří pyšný.
Dnes jsou úspěchy zapomenuty. Z vrchního fochu almary snesen kufr, po něm druhý. Bart vadne, Bart se vnitřně hroutí, on skoro imploduje...

Neví co je kalendář.
A taky neví, že těch čtrnáct dní... že uplyne, jako když jeden luskne prsty.
Lusk... a jsme tu zase s vámi. Mějte se tu hezky.