České léto (ze Zlínska):
Ke koncu záhonku, ke koncu,
navaří hospodyň škubanců!
Do konca záhonku, do konca,
peče nám hospodyň baranca!
Baranca pěkného tlustého,
našla ho za plotem zdechlého.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Úterý 14. srpna 2001
Už jsem zapomněl, co všechno máme v domácí knihovně. Konečně si přečtu všechny ty nádherné knížky, které se mi za minulý rok nakupily a na které jsem neměl čas. Pravda, "Jak se kalila ocel", "Daleko od Moskvy", "Nástup" či "Na lovu v Bambujce", perly ouhorské knihovny, v ní chybí. Ale nějak mi to nevadí.

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Že já nedržel hubu, běduje asi ve skrytu duše. A že já tady vůbec zůstával, proč jsem taky nejel objímat cokoli?

O tom, že specializovaní právníci podporují romský exodus do Kanady a dalších zemí se ví už dávno. Takže údajná informace britského ministra vnitra je velmi pravděpodobná. Lze si klást otázku, zda bylo od Rychetského moudré ventilovat veřejně to, co mu britský The Gross pověděl, ale ukecanost je jedním z charakteristických rysů Zemanovy sebevražedné vlády.

Co ovšem soudného pozorovatele zaráží nejvíce - od samého začátku letní Ruzyňgate, je naprostý nedostatek soudnosti, solidarity a smyslu pro národní zájmy. Když i předseda sněmovny Václav Klaus pokládá za nutné hrát bodyčeky ve chvíli, kdy hrozí zásadní národní gól a přimlouvá se za uvalení víz, pak je komický sám pojem obhajoba národních zájmů, jímž se u nás kde kdo - v čele s Klausem - ohání. Dalo by se čekat, že v určitých chvílích se naši tak zvaní politici přestanou pošťuchovat a začnou brát veřejný úkol vážně. Chyba. Jsme přece ve Fidlovačce, ne v normálním státě.

Pokud se totiž kolem České republiky zatáhne vízová opona, a ta pravděpodobně nebude stínit jen Británii a Irsko, bude to zásadní rána našim národním zájmům, a ve svých důsledcích i zájmům romské komunity. A je třeba - byť s podivem - konstatovat, že v celé Ruzyňgate zachovává soudnost a chladnou hlavu právě Zemanova vláda, a konkrétně ministr zahraničí Kavan, který si dokonce musí nechat líbit i tak groteskně pitomé předhůzky, že jedná spíše jako britský občan než český ministr zahraničí.

Máslo na hlavě nemá v Ruzyňgate a jejích primových dozvucích vláda a Rychetský a Kavan a už vůbec ne Britové, kteří si dovolili úřadovat v prostoru ruzyňského letiště, které už z faktu samého je tak trochu zvláštním mezinárodním územím. Vždyť právě Britové jsou poškozeni tím, že čeští občané se přesouvají na jejich území, aby pod rozmanitými záminkami sáli z prsu jejich liberálního sociálního zabezpečení.

Skutečné písíčko jsem si obstaral někdy o pět let později. Samozřejmě že ne značkové IBM - byl to klon propašovaný přes Austrálii (scifistická mafie), ale měl jméno Abaco. Google mi vnucuje abaco computers, což jsou počítadla s kuličkami na drátech... To moje Abaco byl přece jen pokročilejší stroj.

Cesta k prvnímu písíčku? Velmi trnitá... Začínal jsem u sálového počítače Akademie věd coby operátor, ve snaze načerpati poznatkův a dojmův pro chystanou knihu Pole šťastných náhod. Obsluhoval jsem tam čtečky pásků a znovu a znovu restartoval znovu a znovu padající stroj... Kolegové operátoři v zákulisí proháněli svoje sinclairy. Tahle horečka mě minula, přesněji , vyhnul jsem se jí. Nikdy jsem nechtěl počítač na hraní, potřeboval jsem na něm psát. A na to sinclair nestačil.

První psací počítač jsem viděl potom až po několika letech u Michaela Žantovského, ten překládal na technicky velmi zajímavém Amstradu, známém též pod názvem Joyce. Myslím, že on a také Miloš Macourek, tvůrce Macha a Šebestové, patřili k prvním literátům píšícím u nás na počítači.

Nakonec jsem se k nim připojil i já. Bylo to krušné začínání. Počítač neměl disk, zato měl dvě disketové mechaniky pro 5 a 1/4 diskety. Nejdříve se natáhl DOS, potom Word (z jedné jediné diskety) a na disketu v druhé mechanice se ukládaly texty. Jenže, běda... Neměl češtinu ten můj Abacus a musel jsem tedy psát v grafickém texťáku Chiwriter. V něm jsem přeložil Gibsonova Neuromancera (vyšel dokonce dvakrát) a napsal Encyklopedii vynálezů Julia Vernea (nevyšla nikdy). Přirozeně že jsem neměl tiskárnu, takže mi Neuromancera tisknul v práci Jirka Walker Procházka.

Telefonoval jsem mu, jak tisk dopad.
"Výborně!" hlásil Walker. "Utavili jsme dvě tiskárny, jedeme na třetí!"
Tiskárna musela každý řádek z grafického texťáku tisknout čtyřikrát: spodní část písmenek, střední část písmenek, horní část písmenek a pak háčky a čárky. To byl, panečku, kyberpunk!

Bart věděl, kolik uhodilo, ještě dřív, než na nějaké buřty přišla řeč. Vycítil je. Když mi kamarád předal pytlík, Bart šílel radostí. Málem z předání buřta sešlo, jak vyváděl.
Nakonec se mi podařilo buřt z pytlíku vydolovat a Bartovi ho předat.
A teď se projevilo to zmatení.
Čekal jsem, že udělá chramsty chramst a bude po buřtu. Byl to skutečně jeden pouhý buřt, ne celá šunka kupříkladu! Jenže Bart s tím běžel domů a podezíravě se po mně ohlížel. Napadlo mě, že běží domů, aby buřta ukázal Míše. Jenže on jenom vběhl dovnitř, tam si buřt položil na zem a zase se po mně otáčel.

Tohle už znám. Bart se obává, že mu buřta seberu. Nemá smysl, abych se tu rozepisoval o tom, že v dějinách našich vzájemných vztahů se nikdy nestalo, abych mu něco nejdřív dal a v zápětí mu to sebral. Opatrnost nezakládá na osobní zkušenosti - spíš na nějaké druhové zkušenosti zakleté do šifry genů. Odmítám si tím lámat hlavu.

Zaskočil jsem ještě nahoru za Míšou se s ní rozloučit a běžel jsem zase ven, aby kamarád nečekal.

Bart už pod schody nestál. Vyběhl ven a když jsem ho míjel, pečlivě buřta zahrabával pod lísku - a kryl to místo tělem, abych neviděl.

Zbylé buřty jsou v ledničce, nakrájím mu je zítra k snídani. Bude to bez romantiky, zato k užitku.