České léto (z Valašska):
Na Radhošťu svítá,
horečka sa šeří,
zavři za mnú, moja milá,
zavři za mnú dveří!
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Čtvrtek 9. srpna 2001
Vydali jsme se poznat největší pamětihodnost Vrabčí vrchoviny: partyzánskou chatu. Nedávno prošla rekonstrukcí. Expozice odboje byla přenesena do vedlejší meteorologické stanice. Partyzánská chata slouží dnes rekreaci, jak napovídá nápis "Zimmer frei".

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Kolem této otázky je vlažná diskuse, podstatně vlažnější, než byla minulý týden kolem veleproblému, zda mají britští úředníci právo už na ruzyňském letišti snažit se odhadnout, který z odlétajících českých občanů si jede do jejich země pro zážitky a který pro sociální dávky, nebo jestli to mají dělat doma. Z té diskuse se zase vylouplo to, co vlastně jaksi všichni víme: tento režim, jako všechny režimy předchozí, převzal fízlovskou a špiónskou a udavačskou mašinérii režimu předchozího. Masarykovo Československo asi taky neprozradilo Bretschneidery rakouské c&k tajné policie a komunisté převzali s chutí a nadšením agenturu gestapa. To zřejmě patří k věci.

Na tuto otázku neexistuje žádná správná odpověď. Existují pouze postoje. Odpoledne jsem zaslechl z bedny hlas kteréhosi politika, řkoucí, že pokud archivy odtajněny budou, půlka obyvatelstva bude lustrovat druhou půlku obyvatelstva. Bezděčně mě napadlo, že je mi to fuk, ať si mě lustruje každý jak chce. Je to ten správný postoj?

Asi bych se měl při utváření postoje odosobnit a odhlédnout od vlastního zájmu/nezájmu na celé kauze. Takže se pokusím to vyjádřit takto: pokud vážně budujeme novou morálku, založenou na pravdě, asi bychom měli znát dokumenty o minulosti a svobodně, jako svobodní lidé, o nich diskutovat. Zatím ale vnímám pramálo chuti k takovému postoji hlavně ze strany těch, kteří teze o životě v pravdě vytrubují nejhlasitěji.

Kufr stál před naším bývalým auslákem, pěkný, jako na bombu dělaný. Kolem pobíhali polecajti, sérioví i speciální, s protibombovou vestou a přilbou na hlavách. Stačil jsem projít do zmíněné oficíny, kde jsem měl řízení - a pobyl jsem pět minut a už tam byl vrátnej a s obrovským nasazením kvocientu důležitosti kázal, že jménem ministra Grosse nám všem nařizuje vyklidit za účelem bomby prostory oficíny.

V oficíně pracuje asi patnáct dam. Zajímavá byla reakce - některé okamžitě popadly kabelky a mazaly ven, a jiné zase jevily odhodlání nechat se přivázat k počítači konopnými lany. Nenechají oficínu na pospas bombě! Líbil se mi i dotaz:

"A máme vypnout počítače?"

No a nakonec jsme museli zadním vchodem odejít všichni a vrátný se odebral za ministrem Grossem ohlásit, že splnil úkol.
Dozvídám se, že v kufru, jak se po odstřelu ukázalo, byly fusekle a podvlíkačky.
Ba ne, nedělám si z toho srandu, vůbec si srandu nedělám.
Jen mě napadá, jaká jsme šťastná země, že nás vůbec napadne si srandu z bomby dělat. Jiné země tak šťastné nejsou. To nemluvím o Izraeli, či Palestině obecně, o tom krásném koutě světa, bohužel prokletém nenávistí: je to Korsika, je to Baskitsko, je to Ulster, jen v Evropě, tam by si jistě srandu nedělal. Bude takových regionů přibývat? Obávám se, že ano, úměrně počtu spasitelů světa.
Konec konců, před lety jsem zažil hysterii i v Paříži - tam polecajti zadeklovávali koše na odpadky...
Kéž by ještě za deset let se podobná příhoda v Praze odbyla jen neškodným konfliktem s důležitým panem vrátným a dotazem: "A máme vypnout počítače?"
Připomínám, že zůstal nevypátrán člověk, který před jedenácti lety odpálil na Staroměstském náměstí a v Hostivaři bombu. Při probírce webem přes google.com se dozvídám, kolik od roku 1900 do roku 1995 vybuchlo na území České republiky bomb. Nejdřív si tipněte, pak si klikněte... a pak si jděte nalejt panáka. Jestli nechcete klikat, pak vězte: 250. Kolik jich bylo od 1995 dodnes jsem na webu nenašel.

Běžci jsou lidé osamocení, bez doprovodného psa, a pro Barta znamenají méně než vzduch anebo pořad Volejte řediteli. Jsou to mimoběžci. Nebo mimoběžky.

Jednu takovou mimoběžku potkáváme pravidelně. Je to mladá krasavice, která - jak ji podezírám - skutečně denně udělá svoje minimálně dvě kolečka po vyhlídkové cestě Mövenpicku. Neběhávala tu vždycky. Vzpomínám, že jsme ji poprvé spatřili před půl rokem - nebo před rokem celým? Strašně to utíká, i mimoběžcům a mimochodcům. Jakmile se objevila na konci cesty, Barta jsem přivolal k noze. Ne snad, že bych si myslel, že by ji mohl obtěžovat - jen aby se ona cítila bezpečněji. Napodruhé jsem se zachoval stejně, napotřetí taky, a pak už toho nebylo třeba. Naposledy jsme ji potkali dnes. V klidu a pohodě.

Zajímavé bývá setkání s mimoběžci - pány, zejména nahodilými, tedy s hotelovými hosty, kteří si ráno chtějí zaběhat kolem hotelu. Taky vždycky Barta zavolám. Dokonce ho připínám na vodítko, abych signalizoval, že nehrozí nebezpečí. A ve čtyřech případech z pěti pán předstírá, že vlastně nechtěl běžet, že jen tak popoběhl, nebo spíš zrychlil krok, že se jen tak zvolna prochází.

Rád bych věděl, jak by se tihle mimoběžci chovali, kdybych neměl na vodítku Barta, ale dejme tomu krokodýla.