Čtvrtek 2. srpna 2001
Ráno v 7:30 volal Duto ze stabilu a slíbil, že se na nás přijede z B. Nory podívat. Seznámil jsem ho s našimi problémy se záchody: Nejdřív si jdeme do jednoho pro toaletní papír. Pak vystojíme frontu u toho, který splachuje. Pak míříme k tomu, kde teče voda z kohoutku. Jen horká. Na dalším si utíráme ruce. Jediný neliberalizovaný instalatér, který na vedlejšák doplňuje i papíry na záchodech, má dovolenou.

Ondřej Neff píše novou verzi románu Tma 2.0 v projektu "Autorovi přes rameno". Neviditelný pes v srpnu odměňuje za čtení článků uživatele I LIKE Q.

Začalo to rozhodnutím o prodloužení předpřevratového principu monopolu Telecomu. Následovalo uzavření smlouvy s švýcarsko-holandskou společností za okolností tak podezřelých, že na korupci nepomyslí jen ten, kdo ochotně přijímá stojednáctikorunové bankovky. Celá řada vysokých činitelů státu a spojů veřejně lhala o smlouvě která definovala podmínky fungování TelSource ve firmě. Nakonec, když se vody privatizační bouře začaly uklidňovat a vzduch se projasňoval, smlouva byla zveřejněna a hanebnosti v ní obsažené byly každému na očích, bohužel už to bylo všem jedno... Nové hanebnosti byly na pořadu dne: faktické prodloužení monopolu Telecomu o další dva roky , za nějž mají stoprocentní zodpovědnost oposmluvní komplicové ČSSD a ODS - vedení stran použilo prostředků neslýchaného nátlaku, aby telekomunikační zákon prosadila. Bezvýsledně... Cena Telecomu klesala do pekel. Nakonec padlo poslední rozhodnutí - koupit pro Telecom bezvýhradně prosperující Eurotel. Následuje propad akcií Telecomu na burze a omšelý paňáca se uklání publiku...

Celou tu dobu se Telecom a jeho šéfové chovali tak, jak by se choval každý jiný monopolista v jejich situaci. Holanďané se nakonec chovali podle zdravé zásady nažrat se a prásknout do bot. Co ovšem totálně selhalo, to byl stát se všemi jeho institucemi, jež přišly s Telecomem do styku. Bez ohledu na barvu vlády, kontinuální politika nadržování monopolistovi vedla k úpadku, troufnu si říci, že předvídanému.

Poučení z toho není žádné. A jestli hrozí zničení Eurotelu? Mluví se o tom, že mnozí z vedoucích managorů se chystá k odhodu. Dost možná. Chvála bohu, že v mobilní telefonii vzniklo přirozené tržní prostředí bez socialistických zásahů celé té šňůry vlád, které se v roli režiséra této groteskní truchlohry vystřídaly.

Aston

"Posledně v Londýně... jsem si všiml hloučku lidí na chodníku," vyprávěl pán. "Nebyli to skořápkáři. Ten člověk měnil polohu tří kotoučků, dva byly vespod bílé, jeden černý. Z davu padaly sázky, vždycky po dvaceti librách. Jednou někdo vyhrál, někdo prohrál. Já celou tu dobu jsem věděl, která placička je černá. Po dvaceti minutách jsem si přisadil dvacku. Prohrál jsem. To není možné, řek jsem si. Zkusím to ještě jednou. No a někdo zavolal Policie a celý hlouček se rozprchnul."

"Něco podobného se mi stalo v Lisabonu," přidala se elegantní dáma."Jenže nešlo o skořápky nebo kotoučky, šlo o řetízek. Ten člověk ho držel mezi prsty a protihráč měl vrazit prst mezi záhyby řetízku. Pokud by ho tam vrazil tak, aby se řetízek zachytil, hráč vyhrává, v opačném případě vyhrává řetízkář." Nastal opačný případ.

Následovalo vyprávění o tom, jak se vyskytl člověk, dokonce dva lidé - pán s manželkou, velmi solidní pár, kteří byli ochotni dělat drobné domácí práce za 45 korun za hodinu a byli tak solidní, že jim vypravěč svěřil deset tisíc na nákup koberce - oproti předložení občanského průkazu a sepsání příjmového dokladu - načež oba solidně zmizeli.

Taky jsem dal k lepšímu svoji historku, jak jsem si objednal u firmy Vltavín v Praze na Špejchaře dveře, oni mi poslali člověka, ten všechno změřil, sepsal smlouvu, oproti příjmovému lístku (lejstra mám schovaná) obdržel zálohu deset tisíc korun a zmizel, načež dobří lidé z Vltavínu mi nad předloženými lejstry sdělili že jim do toho nic není, protože to byl jen jejich subdodavatel.

A tak ta konverzace pěkně plynula dál.
Uvědomil jsem si, že nebýt toho, že mě "subdodavatel Vltavínu" okradl ... že bych nesměl do vyšší společnosti, vždyť - co bych tam vyprávěl, jak bych zapadl do hovoru?

Bart neztratil naději, že právě on je ten vyvolený pes a doufá, že zvířátko míhající se v trávě pětadvacet metrů daleko je právě ona podřadná veverka. Už dávno vzdal naději, že chytne zobajícího kosa nebo havrana, zato je optimistický v oboru veverek. Jeho optimismus připomíná optimismus českých vlád stále ještě věřících, že prodají Telecom za dobrou cenu.

Zato veverky jsou realistické.
Mají situaci do poslední chvíle pod kontrolou. Nepropadají panice. Neplaší se. Naopak, s jakýmsi potěšením pozorují, jak se k nim hafan blíží a přesně vědí, kde je onen "žlutý kruh nebezpečí". Pak se dávají na útěk ke stromu už dopředu vyhlídnutému.

Veverka vždycky strom nejdřív oběhne a teprve pak skáče nahoru na kmen a leze do koruny. Je to nesmírně efektní způsob úniku. Veverka v pozorovateli pasivním i aktivním, útočícím, vyvolá dojem, že je nadpřirozené zvíře, že prostě zmizela. Je to efekt skoro divadelní.

Má to samozřejmě i efekt čistě praktický. Drobný hbitý tvoreček snadněji oběhne strom, než pes s váhou - jako v případě Barta - pětačtyřiceti kil. To už je nějaká setrvačná hmota!

Napadá mě, jak se asi veverky naučily tomuto triku. Bylo to tak, že psi - a jejich předchůdci - pochytali a sežrali veverky, které toto nedovedly, takže přežily a dále se množily jen ty, umění kličky ovládající? To je takové pěkné mechanistické vysvětlení, jež jako by vypadlo z humoristického spisku Podíl práce na polidštění opice. Sympatičtější je mi teorie, podle níž to jednou jednu pra-veverku napadlo a ostatní to dělají po ní, protože je to vzrušující a elegantní. A hlavně - zadýchaný pes je zůstaven dole, ufuněný, v roli oklamaného pantáty. Což je zábavné.
I veverky se rády baví.