České léto (z Valašska):
Žalo by sa, žalo,
aj by sa vázalo,
dyby potěšení
za mnú posedalo.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Pátek 27. července 2001
Hlášení o stavu pracoviště pro Duta připadlo tentokrát na mě. V 7:30 se mi však nepodařilo spojit se s jeho služebním mobilem. Ani v 7:35, 7:40, 8:00, 9:00, 12:00. Ve 13:55 přišel mail s oznámením: "Služební mobil (Dutovo číslo) je pro překročení plánovaného hovorného na III. kvartál dočasně odpojen." Prázdniny začaly!

No a teď je tam stávka.
Nic špatného to neznamená, naopak. Je normální, že se zaměstnanci snaží dosáhnout lepších podmínek. Vztah zaměstnavatel - zaměstnanec, i to je obchod, a dobrý obchod je ten, kdy si jedna i druhá strana myslí, že má navrch. Kdyby měli zaměstnanci v Boleslavi makat jak roboti bez reptání, svědčilo by to o čemsi nenormálním, a možná i nenormální bylo to, že reptat začali tak pozdě.

Stávka ve Škodovce, to není žádný bolševismus. To je pouze zdravé vymezování na principu to je moje, to je tvoje.

Kvůli tomu bych ale klávesnici netýral.
Byl jsem na odchodu, když vešli rázným krokem dva polecajti a vedli jakéhosi chlapíka, kterého jistě nevedou v komparsním rejstříku pod hlavičkou POCTIVCI. Mířili do kabiny, jak se mi zdálo. Drželi v rukou notýsky a tužku a ten chlapík se tvářil asi tak, jak by se tvářil Libor Novák, kdyby Klaus řekl toho člověka neznám.
V patách těm třem mužům klusala hajzldáma a nabízela svoji kukaň, zřejmě k úřednímu jendání.
Polecajti jí dali jasně najevo, že jsou zde na pisoáru jako doma a že nepotřebují její rady. Nenechala se odradit. Svoji nabídku opakovala ještě dvakrát. Rozzlobeně se vrátila do kukaně.

"Co to mělo znamenat?" ptal jsem se jí.
Zahuhlala cosi nezřetelného v jazyce brahmínů kultu Cthulhu.

"Z toho smíchu jsem pochopil, že je tu jen jediná věc, kterou na tomto místě pochopím: smysl té příhody nepochopím. Prostě, některá vyšetřování se musí odbývat na záchodě na stanici I.P.Pavlova. To by pochopil i komisař Rex.

Virové bombardování pokračuje
Červ zvaný how are you dále funguje. Všiml jsem si, že pozoruhodné procento mailů, které dostávám, je podepsáno ženami. Že by ten virus byl chytlavější na ženy, že by ženy byly neopatrnější při otevírání příloh mailů?

Zato, když jde o jeho vlastní záležitosti, zůstává zticha.
I k tomu došlo dnes. Přišla za mnou návštěva, pán v černých vyžehlených kalhotách a naleštěných botách, taktéž černých. Ani on, ani já jsme neměli zájem na tom, aby se kolem něho Bart šmrdolil. Jak známo, bílá a černá coby barvy extrémní mají společnou vlastnost, že na nich je špína dobře vidět.

Šoupnul jsem tedy Barta za plůtek dělící zahradu na dvě poloviny. Šoupnul, věnoval jsem se návštěvě a na Barta jsem slavně zapomněl. Nechal jsem ho tam, chudáka, vězet i poté, kdy návštěva odešla.

Najednou mi bylo divné, že se kolem mě Bart nemotá - šel jsem se podívat, a on chudák seděl za plůtkem smutně koukal.
Hned jsme ho osvobodil. Přijal to s radostí projevovanou tak bouřlivě, že by eventuální černé/bílé kalhoty proměnil v šedé. Dokonce jsem nalezl stopy po hrabání - on se po vzoru Monte Christa chtěl ze svého vězení prokopat!

Proč ale nezaštěkal?
Nebyl jsem na Aljašce, dokonce ani ne ve Vršovicích - dřepěl jsem doma a štěkání bych slyšel.
Pes dovede hlasově komunikovat, ale aby uměl zaštěkat haló, já jsem tady, na to má možná moc velkou hrdost, nebo moc velký rozum. Někdy to tak bývá i u lidí, když se to s hrdostí přehání.