Úterý 24. července 2001
Sekretářka Vykulená je už od víkendu na dovolené v Bludné Noře, dneska za ní odjíždí i vedoucí D. Hlav. Při hlášení, které mu v 7:30 telefonicky předával mektárník Drn si však vzpomněl, že si musí v práci ještě něco drobného zařídit. Stavil se zde cestou za Viki. Odešel v 18:00.

Při rozsahu výtržností je totiž absolutně vyloučeno, aby nedocházelo k výstřelkům a tragédiím. Rozumprdové kteří poté hodnotí události, jakých jsme byli svědky v Praze a jaké se posledně odehrály v Janově, předpisují policejním silám absolutní korektnost a těm kteří stojí proti nim absolutní volnost. Je to asymetrická válka podporovaná salonními revolucionáři, kteří by stáli po boku Žižky a Johna Browna a Václava Havla, kdyby se mohli vrátit strojem času do minulosti a měli záruku, že se jim nic nestane. Giuliani, italskými rozumprdy přirovnávaný k Ježíši Kristu, je oběť ideologického fanatismu. A je jedno, jestli je to fanatismus pouze verbální, čili fanatismus tak zvaných nenásilných protestujících, nebo fanatismus násilný. Krvavý květ a zelený stvol s lupeny, je to jedna rostlina.

Příště se papaláši sejdou v kanadských horách. Legrační představa, že Giulaniové nedovedou lézt do kopce... Přespříště to asi opravdu bude někde za Uralem nebo v podhůří Tibetu. A svět bude zase o něco horší.

Málo kdy jsem mohl Míšu klidnit rychleji a přesvědčivěji.
Její neklid nevyvolali nějací technisté ze Štvanice, nýbrž jsem na vině já. Něco jsem od Microsoftu v okamžiku nepozornosti instaloval po síti a jako se někomu udělá vimrle na nose, mě se nainstaloval přehrávač rádií. No a do osobních předvoleb jsem si natahal několik adres jazz and blues. Až dosud jsem poslouchal zprávy a rádio Classic, jenže se nic neděje, a pokud jde o Classic, tam každou chvíli nabízejí nějaké cédéčko do domu a je tak komerční, že TV Nova se podobá co do nekomerčnosti projektu, na který Železný vydyndal licenci.

Takže si pouštím internetové rádio a nikdo mě s cédéčky neotravuje - jenomže jsem vylekal ženu.
Vylekal a uklidnil.

Teď večer jsem vyšel na balkón, abych se nadýchal. A od Štvanice... slyším techno.
Raději jí to neřeknu. Ať si, chudák, ještě chvilku myslí, že poslouchám internetové rádio.

Najednou se Bart vymrští na všechny čtyři.
Tomuto umění se naučil od Upíra z Nosferatu, který vstával z rakve, jak bych to vyjádřil, na stojáka. Leží, a najednou stojí. Být to ve filmu, řekl bych - tak tohle byl hodně násilný střih. Jenže to není film, to je Bart, který dostal pokyn, aby šel do akce.

S řevem Bart odbíhá, spíš odlétá, nedotýká se totiž tlapami země. Zmizí a slyším z odlehlé strany domu, že tam bojuje druhý nejzávažnější zápas od doby Jaroslava ze Šternberka. S kýmpak asi?, uvažuji. Tataři jsou nepravděpodobní, Miroslav Šlouf je mrtvý muž, jak jsem se dočetl v MFD. Ukrajinská mafie... Marťané... pošťák...

Po chvilku Bart přibíhá. Tváří se doslova nadšeně, jazyk má až po náprsenku. Nepochybuji, že zvítězil.

"Tak co, Barte, s kým jsi svedl zápas tentokrát?" ptám se.
Bart se jenom tlemí.
"Tomu bys, pane, nerozuměl," dává mi najevo a uléhá.

Vzhledem k tomu, že se to děje ve dvaceti minutách šestkrát, mohl bych to pochopit.
Ale asi jsem na to natvrdlý.