Čtvrtek 12. července 2001
Mail z Útvaru zúčtování se zaměstnanci mě upozornil: "Vzhledem k tomu, že jste minulý týden pracoval ve svátek v pracovní den, chybí vám tento den v rozpisu hodin za červenec a musíte si ho napracovat." Je tu jen jeden problém - podle Duto Hlava se počítá s tím, že na oltář podniku přinesu neplacených 150 přesčasových hodin za rok. Tyto hodiny mi nemohou být proplaceny - ani si je nemohu nadělávat. Teprve až odpracuju 158 přesčasových hodin bude můj zločin napraven.

Smíšené pocity: na jedné straně je to správný krok. Bitvy u Stalingradu se už konat nebudou, válčení současnosti a budoucnosti je pro profesionály. Jenže dosavadní výkony naší armády nebudí důvěru. Co mám na mysli dobře vystihuje dopis otištěný ve středečním Právu Chabý výcvik z brance vojáka neudělá. Autor píše, že voják "stráví svou vojenskou službu jako vrátný na vchodě do kasáren nebo jako levná pracovní síla, která je schopná zajistit vše - od sekání trávy po stěhování nábytku v kancelářích vojáků z povolání".
Aby se toto změnilo, na to by se snad - proboha - nemusely utratit miliardy! Jenže na tom, aby vojáci začali běhat - všichni, na tom se politické body nevykřešou, zvláště ne před volbami.

No, třeba začnou aspoň běhat, když dostanou zaplaceno.

To jsem to schytal!
Ve dvě hodiny ráno si nemyla hlavu, lébrž barvila vlasy a že bych měl tak dva rozdílné úkony umět rozeznat. Poté pravila, že má mizernou náladu a já ji chlácholil, že je to tím, že je moc elektřiny ve vzduchu a že z toho lidem šíbe.

Následovalo vrčení korunované prohlášením, že se v tomhle baráku nedá bejt a má rodná žena odešla do ulic Prahy se zřejmým úmyslem se už nikdy nevrátit.

No jo, tak to bejvá.
Měl jsem odpoledne taky něco na práci dole ve městě, odešel jsem a vrátil jsem se v podvečer. Dům byl prázdný. Ale žádný rozpad manželství se nekonal. Míša se večer vrátila a vykládala, jak potkala tu a tu kamarádku a pak zase tu a tu kamarádku a jak si pěkně poklábosily.

"Ale že to bylo hnusný, kolem poledne!" nadhodil jsem.
"Jaký hnusný?"
"No ta elektřina ve vzduchu."
"O žádné nevím," pravila. "Ty jsi byl hnusnej."
A odplula ke svému počítači, po poledni tak brutálně opuštěnému.
A tam se ukázalo, že elektřina je možná ve vzduchu, ale určitě ne v počítači. A taky se ukázalo, že nejsem natolik hnusnej, abych nebyl pověřen úkolem do počítače elektřinu znovu přivést. A až příště uvidím Míšu si mejt hlavu dvakrát během 12 hodin, uložím si bobříka mlčení jako Zeman.

Bart neprchá. Je u nás šestým rokem - a ještě nikdy nezdrhnul. Však se tím hostům chlubíme. V úterý to byli dokonce hosté dva, můj kamarád Jarda a Míšina kamarádka Liběna.
"Bart je cvok to je pravda. Leze po stromech, aby na nich honil imaginární kocoury, to je jeho nejnovější vrtoch," vykládal jsem. "Ale nezdrhá. To jeho předchůdce Gordon, ten zdrhal při každé příležitosti."

Tohle mohla Liběna potvrdit. Bydlí nedaleko od nás, sotva za trojím rohem. A několikrát se stalo, že Gordon, když se prodral plotem, zašel k Liběně do domu a rozvalil se tam na rohožce. Takový byl Gordon. A Bart?
Nikdy se nic podobného nestalo. Naopak, na procházkách si mě Bart hlídá a stačí, abych zašel někam za roh, za křoví - a už letí, jazyk vyplazený, a uši mu plácají, jako když čáp letí k jihu.
Je pravda, že má jiné nectnosti. Kupříkladu bouřlivě vyprovází návštěvu k vrátkům. Vyzkoušel si to přítel Jarda. Odcházel dřív a vyprovázel jsem ho já - s Bartem. Už v tom mám praxi, takže se mi podařilo Bartovi zabránit v tom, aby Jardu oslintal od hlavy k patě. Ovšem snaha z Bartovy strany tady byla.

O půl hodiny Míša vyprovázela Liběnu.
Liběna se divila, jak to, že ji Bart nevyprovází... nejen že ji neoňuchává, on tu vůbec není!

Vysvětlení bylo prosté.
Bart byl zdrhnutej!
Špatně jsem zamknul za Jardou vrátka, Bart si frňákem branku otevřel a vyběhl ven. Ne daleko - čmuchal hned u vrátek. Ale statutární zdrhnutí to bylo - a můžu za to bezpochyby já.