Pranostika na červenec:
Co červenec neuvaří - srpen nedopeče.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Pondělí 9. července 2001
Pyšně jsem předal svoji sváteční práci Viki Vykulené, která ji expresně odvezla vedoucímu Duto Hlavovi na prac. poradu na Sev. Město. Hlav bude mít radost a já sváteční příplatky. Ani to nebylo tak těžké - stačilo rozvinout téma dané názvem: "Paralelní analýza optimalizace alternativního řešení mise textárenských činností prostřednictvím filozofie mektů a tlachů."

Je moc dobře, že byla tahle beseda v pořadu. Pán, jehož jméno mi bohužel uniklo, velice reálně vyprávěl o tom, co se tehdy za války dělo. Nevím, co si z poslechu kdo odnesl - já jednoznačné potvrzení, že i po těch dlouhých letech musí být předmětem naší neutuchající nenávisti a pohrdání nacistický režim. Jistě že nespadl z nebe, jistě že ho tvořili lidé. I o nich šla řeč, o těch horlivých pánech s odznaky nacistické partaje v klopách. A potěšilo mě, že ten pamětník který o svých zkušenostech z totálního nasazení hovořil, mířil ostnem svého hněvu právě na ně, na nacisty.

Když to takhle napíšu, zní to samozřejmě až banálně - jenže ono to tak samozřejmé není. Od dětství jsem slýchal o německé okupaci, málokdo mluvil o nacistické okupaci. Říkalo se "za Němců" a ne za nacistů. Zřejmě lidem jde ta nacionální identifikace s předmětem nenávisti líp, než politická či ideologická. A přitom se rozumněji vyrovnáváme kupříkladu s komunistickou invazí v roce 1968, každému soudnému člověku je jasné, že nás tehdy přepadli a okupovali Brežněvovi komunisté a ne Rusové jako národ. Asi je ten nacionalismus zažraný hluboko do kůže a mýdlo historické zkušenosti na něho ne dosti působí.

V sobotu večer zaperlil ve zpravodajství uragan - ve Francii větrná smršť a bouřka zavinily smrt dvaceti lidí a pohroma se blíží.
Takže se situace opakovala - jako onehdy před pár dny.
Vypnul jsem počítač, taktéž Míša. Odpojil jsem je ze zdi i od sítě, stejně jsem naložil s routerem na záchodě.Nemusím snad dodávat, že se uragan nedostavil - jenom pořádný noční liják.
Připravený jsem ale byl.
Vím, že hromy a blesky nejsou výmysl TV Nova a že dovedou udělat ošklivou škodu.
Viz příhodu z počátků Psa - kdy jsem byl u kamaráda na Strahově. Krásný den, modré nebe, sluníčko. Koukal jsem z okna a najednou z čistého nebe švihnul blesk a za pár vteřin k nám dolehl zvuk hromu.
Přirozeně že ten blesk z čistého nebe švihnul někam k nám a odpálil mi tenkrát počítač a tiskárnu a u sousedů sestřelil fax a domácí centrálu!

To jsou takové ty zkušenosti, které jsou vám lautr a úplně k ničemu.

Není to jen taková nezávazná legrace.
Včera večer jsme s Míšou seděli u jídelního stolu a najednou nás vyplašila dunivá rána. Ukázalo se, že Bart doráží na imaginární kocoury poschovávané za zdí, že povalil eternitové koryto s nasázenými voskovkami. Jistě se taky lekl. Naivní ten kdo by si myslel, že ho leknutí odradilo od dalších pokusů!

Dnes ráno jsem ho pozoroval v akci.
Ta zeď je v místech přímo před naším domem vysoká tak dva metry a pak je teráska před vchodem a tam je ta zeď tak metr dvacet vysoká. Nahoře je pletivo v trubkových rámech, aby zeď nepřeskakoval pudlík Arísek. To vše je porostlé břečťanem.

Bart chodil dole a s ohromným zájmem hleděl vzhůru. Přecházel rozčileně sem a tam - mohlo to trvat dobře deset minut.
Hovořil jsem k němu:
"Barte, zbytečně se namáháš. Tam žádný kocour není. Co by tam dělal? Musel bych ho vidět. Jsem o hodně vyšší než ty a dokouknu tam, kam ty nevidíš. Dávám ti svoje slovo, že vidím jenom břečťan, žádného kocoura..."
Bart nedbal. Pak se přesunul na terásku a hrozilo nebezpečí, že koryto s voskovkami povalí znovu.
Změnil jsem tedy politiku, zařval jsem na něho a zahnal domů.
Vběhl dovnitř zřejmě uražen.
Šel jsem za ním. Ohlédl jsem se právě včas, abych zahlédl vylézat z břečťanu, z nory na koruně zdi, velkého, vypaseného zrzavého kocoura.