Pranostika na středu 29. června, Petra a Pavla:
Prší-li na den svatého Petra a Pavla, urodí se hojně hub.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Pátek 29. června 2001

Další aspekt nového způsobu odměňování nám dnes objasnil Duto Hlav: Může nám přikázat až 12 hodin přesčasů měsíčně, které odpracujeme zdarma. Jde o zlepšení, protože máme vyšší rozmezí platu. Samotný plat ne. Ambrož si stěžoval šéfovi odborů Plachému. Ten ho odmrštil se slovy: "Nemůžete neustále vysávat svého chlebodárce!"

První moje reakce - chvála bohu. Miloš Zeman je v tomto ohledu svatý muž, že se nevyšklebuje tak zvaným pravicovým věrozvěstům v čele s Václavem Klausem. Privatizaci bank dovršil on, proti němuž Klaus mobilizoval, aby zemi nezatáhl před rok 1989. Pozdě, ale přece, chce se říci.
Další povzdech úlevy: prodáno nejvyšší nabídce. Tedy nikoli nejlákavějšímu slibu pro období pětihorního vrásnění. Zaplať a máš. V zemi, kde nelze rozumně věřit prakticky nikomu a ničemu, je to jediný důvěryhodný princip.

Je to je mi líto, že nejvyšší cenu nenabídly Hypo. Je to banka, která v téhle zemi dlouhodobě funguje, investuje a prokazuje seriózní zájem. Naivní víru v důvěryhodnost západních bank jsem ztratil vinou Nomury, která je tak daleko na východě, že je to západní banka. Vyhráli Francouzi. Mají skvělé sýry, skvělé víno, ale v jejich podnikatelské schopnosti chovám hlubokou nedůvěru založenou na osobní zkušenosti. Rád se nechám přesvědčit, že se mýlím - nebylo by to poprvé. S touto jedinou výhradou, která je spíš povzdechem, než kvalifikovanou výhradou, vítám prodej. Komerční banka prodána, do fondu bydlení půjde zřejmě maximum toho, co se dalo získat, a vyjednavačům patří díky - spíš než chytrácké tlachy. Takže znovu - díky, toto je dobrá zpráva.

Sdělil jsem to Míše.
"A v kolik hodin bude ten uragán?" chtěla vědět.
"To neříkali."
Dumal jsem nad šlendriánem panujícím v rozhlase, že tak důležitý údaj, jako je začátek představení, občanům zapomenou sdělit. A zpytoval jsem i svoje pocity.
Srandičky, srandičky, legrácky fejetonistovi na téma "uragan jako cirkusové představení" anebo - vytvořme deputaci k důstojnému uvítání uraganu. Jenže on bezpochyby přijde - když ne uragan, tak pořádný vichr, jako vždycky, když je vedro, a že venku je vedro jak se patří. Vichřice přijde a přívaly taky a lidi, kteří v tuto chvíli okopávají mrkev před domečkem budou možná už za dvanáct hodin zoufalí, jejich domy budou zaplavené, střechy poničené.
Je to takové jakési čekání na nálet bombarďáků. Rádio ho už oznámilo, jenže se neví, na jaké místo náklad shodí.
Naposledy jsem s Míšou zažil pořádnou vichřici v srpnu roku, tuším, pětasedmdesátého. Seděli jsme na dece na trávníku ve Žlutých lázních v Podolí, když najednou jsem přes řeku spatřil nad Barrandovem černou stěnu olověného mraku - a i na tu dálku bylo vidět, že v mracích létají jakési předměty, větve, cáry dehtového papíru...
"Blíží se uragan," řekl jsem Míše. V poklidu jsme se sbalili, dali věci do tašky a volným krokem se ubírali ke stanici tramvaje. Pozoruhodné bylo, že plovárna byla plná lidí a všichni se koukali přes řeku a všichni viděli ten příšerný mrak a všichni museli chápat, že se blíží uragan. A k té tramvaji nás dohromady šlo tak deset... Prostě. lidem se z plovárny nechtělo, byl krásný slunečný den.
Tak to chodí.
Konec podobenství. Tenkrát jsme mohli nastoupit do tramvaje a dojeli jsme až na křižovatku Anděl a tam jsme se schovali. Ale to máme dělat teď, když rádio hlásí, co hlásí?
Leda... neposlouchat rádio.

Dohra:
Žádnej uragán... v půl desáté prdla elektrika a teď je půl dvanácté a já doháním, o jsem promeškal. To mám za to rouhání, dobře mi tak.