Tak to funguje v Izraeli, tak to bylo v Seattlu a Praze a ještě o tomto víkendu v Göteborgu. A tak to bude bez nejmenších pochyb v Praze, zase poteče krev, zase budou mnohamiliónové škody a při jakékoli chybě a nekorektnosti a lidském selhání a ujetí nervů ze strany pořádkových sil globální obecenstvo spustí povyk.

V Göteborgu padly první střelné rány - už i naše média spustila písničku o tom, že švédská policie spustila palbu do bezbranných lidí. Tyhle asymetrické pouliční války nevyhnutelně povedou k utužení policejního dohledu - přece není možné, aby každý rok někde na světě probíhaly takové krvavé manévry, beztrestně organizované podle všeho týmž lidmi, jak na to poukázal britský premiér Tony Blair. Přirozeně že na to doplatíme všichni - zvýšenou policejní a byrokratickou buzerací, kontrolou, a v důsledcích šikanou.

Navíc přestávám věřit, že leitmotivem toho všeho je mladost radost a ať se mládí vydovádí. Všimněte si, že slogany Greenpeace v Lublani byly čistě politické: tato "přímá akce" byla namířena proti systému protiraketové obrany.
To je čistě politický požadavek, který nemá s nějakým zeleným mírem na Zemi nic, ale vůbec nic společného. Pánové z Greenpeace by měli vysvětlit, proč dávají přednost rovnováze strachu založenou na arzenálech mezikontinentálních střel vyzbrojených zbraněmi posledního soudu před systémem pružné obrany proti útoku ze strany nevypočitatelných malých agresorů.
Jenže oni nebudou nic vysvětlovat. Jim stačí "přímá akce" a mediální podpora.

Jsem Pražák rozený a Vltavou křtěný, já vím kde je Španělský sál, mockrát jsem v něm byl... Ovšem, když jsem v pátek odpoledne stanul ve stínu Mrakotínského monolitu, uvědomil jsem si, že zcela určitě jsem byl ve Španělském sále někdy v páté třídě s paní učitelkou Hendrychovou a Krákora tam měl průser, protože střílel flustrubkou kuličky z rozžvejkanýho pijáku. Tudíž,. moje představa, že Španělský sál je někde tam kde Vladislavský sál se ukázala značně lichá. Dobří lidé mi na dotaz ukazovali tam... tam... a mávali rukama někam ke Strahovu. Čas plynul, já si uvědomoval, jak pekelně je Hrad veliký a jak je narvaný turistickými výpravami. Ty se valily proti směru mého usilování, brodil jsem se lidmi, nakonec jsem měl pocit, že razím tunel mezi lidmi, to už nebyli lidé ale zvláštní bytosti s teleskopickými čočkami místo očí, sdružovaly se do stád a v čele stáda se valila bytost označená prutem s mašlí na konci a čím jich přibývalo, tím ve mě pohasínala naděje, že se dostanu na tiskovku a spatřím pány od Olympusu a že vyslechnu jejich slova o výsledcích usilovné desetileté práce...

Nakonec jsem se prodral na první hradní nádvoří a Španělský sál už byl nedaleko a v cestě mi stál už poslední turista... stál úplně pitomě na rohu a vejral před sebe, jako by mu před očima běžely světelné noviny v thajštině, div jsem do něho nevrazil, jak vysloveně blbě tam ten chlap stál - a von to byl pan hradní stráž a jak jsem tak letěl kolem něho, div jsem se nepích o bajonet!
Dodám jen, že jsem se na tiskovku dostavil právě včas, abych ještě slyšel:
"... a desetiletí usilovné práce bylo korunováno skvělými výsledky!"

Toto můžete vzít v potaz, a je vám to houbeles platné.
Tak kupříkladu dnes. Lákal jsem Míšu na návštěvu Barevné neděle v Kateřinské ulici, už proto, že se tam měla hrát petanque. Jenže Míša poslouchala ráno předpověď: přeháňky, bouřky... Seznámil jsem ji se svou teorií a hlavně - počasí bylo hezké, ba krásné.
Po obědě jsem ji přesvědčil. Otázka zněla - co s Bartem? Má zůstat doma, nebo má hlídat dům na zahradě? Přimluvil jsem se pro druhou variantu. Je krásné, ba nádherné počasí a chudák Bart nebude v tak skvělém počasí na pelechu v zádveří domu.

Průtrž mračen nás chytla na zpáteční cestě. Bičovaly nás provazce deště a abychom nepropadli omylu, že se svatý Petr snad nehněvá doopravdy, schytali jsme i přehršel krup.
Míša je žena statečná a dokonce mi ani nelála. Starost neměla o nás, jako o Barta. Chudák pes, nespláchne ho vodní živel, neumlátí ho kroupy, neodfoukne vichr?
Napůl spláchnutí, umlácení a odfouknutí dorazili jsme k vrátkům.
Vítal nás spokojený suchý pes. Moc se smál, když nás viděl, schlíplé, odkapávající.
"Prostě... někam zalez před deštěm," konstatoval jsem.
"Aspoň někdo z rodiny je rozumnej," pravila Míša.