Pranostika na 15. června, Víta
Od svatého Víta až k Janu mnoho deště.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Pátek 15. června 2001
Viki nám prozradila, jak to se zvýšením našich platů bude: Ani 5 % ani 2 %. Ve skutečnosti jsme dostali pro 4 lidi v naší textárně celkem 350 Kč. Podle ROZŘEĎ 4681/01 má být nejmenší zvýšení 100 Kč, aby nebyla snižována důstojnost zaměstnanců. To jsem žádostiv, koho Duto Hlav neurazí.

V poledne jsem byl u řezníka a kupoval maso na neděli. Hovězí. A myslel jsem při tom ani ne tak na BSE. Přiznám, že je to pro mě - citově - abstraktní pojem. Nechci ho zpochybňovat, ale přiznám, že se mě nedotýká jako hrozba, kterou bych vnímal. Spíš mě zasahuje to ustavičné připomínání utrpení, jemuž jsou vystavena zvířata, která pojídáme. Stokrát si mohu opakovat, že ty krávy by prostě nebyly., kdyby je lidé nechovali pro mléko a pro maso. Nikdo by je nechoval - proč by měl? A stejně je mi mrazivo při pomyšlení na to, jak budou dnes dopoledne ty zdravé kravky polévat vodou a jak jim budou přikládat k tělu elektrody... A marně se napomínám, že moje úvahy jsou hloupé.

Takže střih, dům dávno již hotov, hodiny netrávím u míchačky, ale u klávesnice, a kostru otužuji vzpíráním rozmanitých břemen. Když to vyjde, tak třikrát, čtyřikrát dýně. Dohromady to není zas tak málo, je to jistě takových deset tun, jimiž pohnu, dejme tomu, o půl metru, možná o fous dál. Ne najednou, pochopitelně. Po kousíčkách.
Po cvičení se necítím nijak mimořádně znaven. Je to spíš příjemný pocit, asi jako po sauně, taková mírná malátnost provázená pocitem svatosti: žádné povalování, žádné hnití, nýbrž tělomrsk mám za sebou!
Druhý střih: U sousedů se konaly jakési práce, objednali si tedy kontejner na odvoz suti. A protože už od začátku jara jsem měl na zahradě hromádku naší suti po našich pracech, dovolil jsem se, že mohu naši suť přihodit o kontejneru k jejich suti.
Bylo toho celkem šest koleček.
Jedno kolečko váží, bratru, půl druhého metráku, možná méně, kolik toho člověk skutečně tahá v rukách jsem neměřil. Nic moc to nebude, řekl bych do dvaceti kil.
Jenže, co naplat, než jsem naložil a odvezl těch šest pitomých koleček, supěl jsem a lilo ze mě víc, než po zostřeném cvičení dole v garáži. Tělomrsk je jen chabá náhražka skutečné námahy, uvedomil jsem si - zdaleka ne poprvé v životě.

Třetí, konečný střih: A co ti chlapi, kteří vozí kolečko a nosí cihly a omítají domy celý život? Měli by mít atletická těla jako Schwarzenegger. No a vidíte, nemají.
Jsou to drobné záhady života.

Bart je nadšen. Dá rozum, že jsem použil místo originálního prasátka kamínku - Bart by skutečné prasátko sežral na to tata. Zajímalo mě, jak se bude chovat ke koulím. Ty jsou tak velké a těžké, že je do huby nevezme. Ohromně ho ale bavilo kutálení - žďuchal do nich packou a snažil se je přimět k dalšímu a dalšímu kutálení.

Barta jsem nechal zasahovat do hry, protože a) jsem petanque zkoušel sám, b) nikdo nemohl nadávat na neregulérnost, c) tím méně aby protestoval, že přijde o peníze (jako každá hra, dá se i petanque hrát hazardně).
Přes všechny Bartovy psí vstupy jsem dospěl k poznání, které jsem až dosud tušil - že to není jen tak, hrát tuhle hru. Kouli musíte udělit rotaci, aby dopadla a pokud možno zůstala tam, kam jste ji hodili - jinak se kutálí do překvapující vzdálenosti, protože je dosti těžká a má tedy značnou setrvačnost. Rádi bychom s Míšou i letos navštívili Francii - ale než se někde na vesnici vmísím do petanquové partie, budu potřebovat mnoho hodin tréninku. A Bart může posloužit jako činitel zvyšující stupeň obtížnosti.