Úterý 12. června 2001
Vedoucí ing. Duto Hlav svolal ráno prac. poradu, na které nám vynadal, že jsme si včera v intranetu dovolili sami navrhnout zvýšení platů. Měli jsme pochopit, že se jednalo o omyl programátorů. Kolonku "změna platu" budou vyplňovat pouze vedoucí. Jak je správně napsáno v dnešním mailu, který jsme včera nerespektovali!

Nepředbíhejme ale událostem - zatím je na stole jen první, vcelku mírné prohlášení vlažně revoltujících redaktorů.

Nikdo nevstoupí dvakrát do stejné řeky a nedá se čekat, že si Jan Ruml chystá doma spacák pro nové bivakování ve velíně. Ono to zimní vítězství vzbouřenců bylo podobné Pyrrhovu vítězství. Sice připomnělo, že politici nemohou tahat za nitky, ale zároveň a důrazně připomnělo, že televize nepatří těm, kdo v ní pracují. A jestliže tedy Jiří Balvín dospěl k závěru, že Martin Mrnka je špatný manažer, má právo ho vyhodit protože on je šéf. A zrovna tak má Václav Klaus plné právo podávat stížnost. Pořad Chobotnice jsem viděl, ba dokonce jsem v něm i vystupoval - a při pasáži zobrazující Klause se Zemanem jako ilustraci tezí o korupci mi upřímně zatrnulo: tak tohle je čistá manipulace, říkal jsem si. A bohužel to není ojedinělý případ, manipulace obrazem patří k výrazovým prostředkům na Kavčích horách a Martin Mrnka možná zaslouží vyhazov kvůli manažerským kiksům, ale docela určitě proto, že nedokázal manipulační praktiky zatrhnout - od toho on byl šéf.

Dá se pochybovat, zda se na Václavské náměstí povalí kvůli Mrnkovi tytéž davy, jako se tam valily kvůli Hodačovi a Bobošíkové. Ale rozhodně se dá čekat další šarvátka na mediální scéně, která se s pravidelností záchvatů žluté zimnice stává politickým bojištěm. Tentokrát však nebude hrát žádnou roli moment překvapení.

Jitka před sými plastikami - s výjimkou akvária, za ně nenese odpovědnost

Takže dnes nic takového. Hovořil jsem krátce a neftipně a publikum mne odměnilo potleskem. Setkal jsem se tam s mnoha přáteli a známými a s lidmi, kteří by mohli být moji známí, kdybych věděl, kdo to je.
Jeden takový pán mi při odchodu vyprávěl, jaké mám štěstí, že jsem ho potkal: Koná se totiž akce, kdy jedna firma z nejmenované země chce proniknout na český trh s matracemi a že zve novináře na okružní cestu po severních Čechách a že pak každý z nich nafasuje jednu matraci. A že mi dá (ten pán) pozvánku, která s rovná jedné matraci.
"Jenže, potíž se mnou je v tom, že nechci matraci..." namítal jsem.
"Jenže ona je zadarmo!" nechápavě opáčil ten muž. Rozloučil se trochu chladně a šel dovnitř klubu UNIJAZZ, rovnou k baru, kde se chopil sklenice bílého vína.
Bylo zadarmo.

Dnes ráno lilo tak mocně, že jsem měl při výhledu z okna pocity jaké prožíval profesor Arronax a jeho přítel Conseil v ponorce Nautilus a čekal jsem, kdy na mě začnou z vodních mas mávat chobotnice. Bart byl posedlý myšlenkou ranní procházky a mlel hubou a tančil kolem mne a nenechal si ten nápad vymluvit.

Zavedl jsem ho tedy ke dveřím na balkon, otevřel je a ukázal jsem mu mokrou realitu.
Bart přestal mektat, zarazil se a nevrle hleděl na déšť. Pak se na mne tázavě podíval.
"Prší, Barte. Počkáme, až přestane, nebo aspoň až bude pršet míň."
Předpokládal jsem, že Bart uzná že je to rozumný nápad. Jenže Bart obnovil svoje tanečky a lákal mne na chodbu a na schody a do předsíně v přízemí.
Šel jsem tedy s ním a otevřel další dveře, tentokrát dveře vedoucí na dvoreček před domem.
Bart se opět zarazil, dokonce strnul, ohrnul pysk a řekl dešti:
"Vrrrr...."
Chápu, co tím chtěl vyjádřit.
To, že tam nahoře prší, tam na balkóně, to je sice politováníhodné, ale nikterak závažné. Možná dokonce, že jsem to zavinil já. Jenže to, že prší na druhé straně domu, tak to už je skutečně neodpustitelný bordel.
Máš pravdu, Barte. Takovému počasí říkám též vrrr...