Pranostika na červen:
Červen studený - sedlák krčí rameny.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Pondělí 4. června 2001
Před koncem pracovní doby přivrávoral vedoucí ing. Duto Hlav, jsa značně opotřebován pravidelnou prac. poradou na Severním Městě a prac. obědem na Jižním Městě. Pravil: "Kdybych vám mohl říci co vím! Třeba - to vám taky nemůžu říct. Když my nesmíme ani naznačovat. Ale je vás tady moc."

Případ budí podiv hned z několika příčin.
Z toho co bylo zveřejněno se dá soudit, že se to týká hlavně agentů vojenské kontrarozvědky. Nuže, už začátkem devadesátých let bylo notoricky známo, že se probírka v těchto suterénech dělala mnohem benevolentněji, než v oblasti dosahu civilní StB. Bylo to i mockrát publikováno a dnes se tomu diví jen ten, kdo si na začátek devadesátých let nepamatuje.
Jenže s lustráky se děly čachry i ve sféře StB. Václav Klaus má nepochybně pravdu, když dnes připomněl odpovědnost ministerstva vnitra a jeho tehdejších šéfů. A zase dovolte slovo pamětníka: tehdy bylo tak zvaně notoricky známo mezi "informovanými lidmi" (dokázat se to pochopitelně nedalo), že kamarádi těch správných kamarádů vyklouzli z lustračních prověrek s negativním osvědčením v hrsti. Lustračních afér se užívalo hlavně k likvidaci protivníků, čehož zářným příkladem budiž tak zvaná Bartončíkova aféra, kdy navíc šlo o otevřenou manipulaci volbami. Na roli Jana Rumla si samozřejmě taky pamětníci vzpomenou. Čili, sumárum - ani tady není čemu se divit, jen to bych podotkl, že se mi nezdá suma uvedená Grossem. Sto, to je po čertech málo, přátelů přátel bylo mnohem víc a pravděpodobnějších počtů se týká sdělení Petra Cibulky, k jehož zveřejnění jsem zatím neobdržel svolení.

No a poslední okruh otázek: proč teď? Vždyť jde o deset let starou vestu a kauzu mohl otevřít kdokoli kdykoli, pokud byl, náhodou, ehm, ministrem vnitra.

Je možné, že je to věc generační. Prostě - přátelé přátel Stanislava Grosse jsou mladí a nejsou v práskání namočeni. To je přirozeně jen hypotéza, ale připadá mi velmi pravděpodobná. Zdánlivě zapeklité případy bývají ve skutečnosti prosté.

Aston

Pózující postava jsem já, kvůli porovnání měřítka.

No a v době nové ba nejnovější přišel Černý s variantou : z růžového tanku je vidět jen záď a to vyvolává dojem, že se tank zahrabává do země. I opět zasáhli předposranci a postposranci v čele s ministerským předsedou Zemanem a výsledkem bylo něco, co se zákazu podobá jako vejce vejci. Nyní je tedy ta socha umístěna v Lázních Bohdaneč.

Vypadá groteskně... dvojnásob groteskně, když uvážíme, jaký povyk tato nevinná hříčka vyvolala. Vězte, že to není žádný plastikový odlitek, ale skutečně uříznutá záď tanku. Natřené je to na růžovo stejně perfektně, jako byl ten první růžový tank na Smíchově - a co mi udělalo radost největší: není to vůbec zvandalizované, pomalované, poškrábané nebo podupané.

Myslel jsem s pocitem hanby na všechny, kdo blábolili o zneuctění památky hrdinů - blábolili, aniž dílo viděli, myslím si, protože kdyby ho viděli, takový nesmysl by je nemohl ani napadnout. Ano, pokud je to něčeho symbol, pak našich radostí a nadějí, ze začátku devadesátých let, které se zahrabávají studem pod zem...

Taky jsem myslel na soudruha ruského diplomata. I ten vykládal cosi o zhrzení památky hrdinů. Tomu bych rád vzkázal toto: památku sovětských hrdinů především pošpinil soudruh Brežněv v noci z 20. na 21. srpen. Od těchto hodin přestal být sovětský tank symbolem hrdinství, ale stal se symbolem věrolomnosti, zrady a surovosti.

Závěrem bych rád poděkoval otcům města Lázně Bohdaneč, že projevili více inteligence a vkusu, než jejich kolegové v Praze.

Příhoda s kánětem
Obraťme list. V pátek jsem byl trochu na cestách. Jel jsem úředně stanovenou devadesátkou po rovné silnici v lesním úseku - a najednou zleva vyletěli dva opeřenci a zamířili rovnou na moje auto. Byl to drozd a dravce který mu byl v patách jsem odhadoval na káně. Drozd to měl jasně spočítané a kdybych chtěl jen trochu přehánět, tvrdil bych, že jsem už slyšel chtivé pomlaskávání káněte. Drozd ale opravdu mířil na auto, jako by chtěl proletět předním sklem. Káně ho nechtělo pustit z dosahu spárů a následovalo ho. A tak se stalo, že vzduchový polštář je zasáhl oba najednou, rozhodil je od sebe, drozd zaletěl do křoví (a odtud domů kde vykládal drozdové, že se porval s kánětem a dal mu přes hubu) a káně letělo do korun borovic.

Jel jsem dál a přemýšlel - jak to vlastně dopadlo? Dobře, nebo špatně?
Z hlediska drozda bezpochyby dobře. Jenže káně přišlo o oběd a to je stejně bezpochyby špatně. Kdybych tam tudy nejel, nebo kdybych jel o deset vteřin později, káně by drozda chytilo, což by bylo z hlediska drozda špatně a z hlediska káně dobře.
Strašná ptákovina.
Strašná ptákovina, tahle auta.