Pranostika na květen:
Jestli v máji neprší, červen to dovrší.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Úterý 22. května 2001
Vedoucí ing. Duto Hlav přišel s hlavou v pejru - celou noc nespal z toho, jak byl pojebán, že nenaplánoval naši dovolenou. Plán dovolených sice odevzdal jako každoročně už v polovině března, ale od 1. května platí, že si ho máme zapsat sami do Komplexního Elektronického Top Systému Intranetu. KECY jsme pak vyplňovali celý zbytek dne.

Jedno je zřejmé - přituhuje, zlatá doba volnosti let devadesátých se vytrácí do písku. Samozřejmě že původci toho jsou extremisté, ať rudí, zelení nebo hnědí a černí. Jenže oni by si tolik netroufali, kdyby neměli podporu přinejmenším části veřejnosti a médií. Připomenu kupříkladu kampaň povzbuzování nakladatele, který vydal kultovní vydání Hitlerova Mein Kampfu (žádný, doslova žádný ze Zítkových mediálních obhájců - a samozřejmě ani Zítko sám - mi nedokázali odpovědět na prostou otázku, co tedy je propagace nacismu, když ne toto vydání bible nacismu), ale taky škodolibé výpady proti policii, která se snažila, někdy možná nešikovně, o zachování pořádku v ulicích. My si prostě nedokážeme jako občané říci, že jsou ideologie a jsou činy, které prostě nechceme a nebudeme tolerovat, nedokážeme si připustit, že takový rozhodný postoj naprosto není v rozporu s demokratickými zásadami.

Nedělám si iluze, že chystaná policejní opatření povedou k potlačení nacismu. Povedou k posílení politické moci, to určitě. A je dobře si uvědomit, že tedy extremistické síly upevňují represivní aparát státu i za situace, kdy mají (naštěstí) daleko, předaleko k dosažení moci.

To je důvod, proč tady opakovaně a soustavně (a marně) křičím ne, ať se extremisté jmenují Ya Basta nebo Juden Mord.

Do Karolina jsme se dostavili včas, promoce se odbyla dle očekávání a kamarádka dostala od přátel kytek, že ji za nimi nebylo vidět. Přítomné pány obdařila kytičkami do klopy saka.
Já dostal žlutou, moc hezkou kytku. Vnořil jsem ji do klopy opatrně, jemně, dá se říci s něhou. Něžně, aby mi odpustila, že jsem ji předlomil.

Poslední dny dělá lovce vždy na jednom místě - hned pod modrým Mövenpickem, tam, kde je odbočka vedoucí k zahrádkářské kolonii. Bart se na chvilku zastaví, pokrčí pravou přední tlapu, povysune krk (dělá žirafu) a pak se vřítí do křoví a prodírá se akátovými houštinami, klopýtá o neřádstvo černé skládky a hraje si, že je Baghýra na lovu.

Pak se vrací, udýchaný a dělá důležitého. Na moje ironické poznámky nereaguje.
Počíná si tak důsledně, že mi to začíná vrtat v hlavě.
Třeba on má právo ironizovat moje ignorantství. Co když vidí nebo slyší nebo cítí něco, co můj tupý zrak, sluch a čich nedokáže zaznamenat?

Mohl bych uvažovat o Fantomu vrchu Mrázovka, o neviditelné bytosti potulující se po černé skládce.
Skutečnost bude asi jiná, jako obvykle - mnohem prostší.
Nejspíš se vrátil ten drzý ušák, který tu pobýval mnoho let a okázale se vysmíval desítkám psů denně procházejících kolem něho. On už před nimi ani neprchal, dokázal vyhodnotit situaci a s nezbytným minimem úsilí se uchyloval do bezpečí, s charakteristickým úšklebkem na tváři.

Pokud se vrátil a pokud on je oním Fantomem vrchu Mrázovka, o duševní zdraví našeho Barta jest se co obávati.