Pranostika na květen:
Májová vlažička - naroste travička;
májový deštíček - poroste chlebíček.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Pátek 18. května 2001

Počítačů po bývalých kolezích se hned tak nedočkáme. V CÚ ve Východním Městě je připraveno pět vyčleněných pracovníků, kteří je mají roztřídit, ale z CS na Západním Městě ještě žádné neobdrželi. Přitom se denně odevzdává na 70 písíček plus periferie. Jediný zaměstnanec na příjmu je jimi doslova zavalen.

Nyní vychází pravda zvolna najevo - jak je v kraji zvykem, ne úředním sdělením, ale neoficiálně, procesem zvaným krátce vykecání. Žádný vrah se neskrýval pod stolem při domovní prohlídce a nestřílel ze zálohy - policisté s ozbrojeným mužem mluvili ve snaze ho uklidnit, po návratu jeho bývalé manželky na scénu se situace vymkla kontrole a skončilo to šílenou palbou z revolveru.

K tragédiím dochází. Jsou vyšinutím ze řádu a nelze je vyloučit ani v současnosti, ani v budoucnosti. Něco jiného je ale nepochopitelné - proč bylo nutno kolem toho případu tak skandálním způsobem lhát? Proč se v téhle zemi nedá říct pravda? Policisté možná pochybili (ministr Gross to později charakterizoval jako "příliš lidské jednání") a dva za to strašně zaplatili. Proč se to nedá říct na rovinu?

Zdá se, že zvyk lháti je zažraný pod nehty a do póry kůže jako špína mimořádně odporná.

Potíž nebyla tedy v tom, že bych zapomněl, spíš v tom, že jsem cédéčko nemohl najít. Zjistil jsem to v pondělí, když mi Míša asi po osmé připomněla, že mám ve čtvrtek vrátit Vladovi cédéčko. Jenže minulý týden, to bylo ještě daleko do čtvrtku, takže jsem se nezabýval otázkou, kde vlastně to cédéčko je. V pondělí otázka nabyla na aktuálnosti.

Nebudu to zbytečně rozpatlávat. Dnes ve dvě odpoledne, kdy mi Vlado volal, aby mi připomněl, že mu mám vzít cédéčko, jsem už dosáhl dílčího úspěchu: našel jsem zahradnické nůžky, které jsem hledal už čtrnáct, dní, nůžky zvlášť vynikající, finské výroby, patentní. Byly zastrčené do knižního regálu se spisy A.P.Čechova. K nalezení cédéčka mě nůžky nepřiblížily, jenom ve mně upevnily víru, že i zdánlivě beznadějné předměty jsou nalezitelné. Pak přišel přítel Robert Rameš, ochranný anděl mých počítačů - přinesl opravený comp. Chtěl po mně cédéčko s Office 2000, já řekl samozřejmě, že vím, kde mám Office 2000, sáhl jsem do druhého šuplíku v levé řadě šuplíkové skřínky, a hned nahoře leželo Vladovo cédéčko (nikoli však Office 2000). Dohodli jsme se, že Office nainstaluju sám, až cédéčko najdu, popili kafe, Robert mě naložil do auta a když jsme dojeli dolů k Andělu, vzpomněl jsem si, že jsem Vladovo cédéčko nechal v igelitovém pytlíku na židli vedle záchodu, kam jsem se šel vyčůrat před cestou. Takže jsme se vrátili k nám domů, já jsem vzal pytlík, znovu jsme jeli dolů do města, našli parkovací místo, vešli do kavárny Rybka v Opatovické ulici, tam už seděl mimo jiné i Vlado a zeptal se:

"Máš to cédéčko?"
"Samozřejmě," odpověděl jsem.
Co se dá na takovou otázku říci jiného?

Odemkl jsem, otevřel domovní dveře - a jakmile se škvíra rozevřela na šíři nějakých pěti centimetrů, ven se začal sunout čenich a po čenichu hlava a po hlavě celý pes.

Bart mě vítal.
Pořádně. Ne snad, že by skákal, to nesmí, ale když jsem se sklonil, abych si rozvázal boty, olízl mi ucho, velmi pečlivě a oddaně. To smí, na tom jsme dohodnuti.
Je věru zajímavé, jak tiše dovede Bart čekat - nejen za dveřmi.
Říká se, že je lepší mít hlídacího psa uvnitř domu než venku na zahradě, protože lupičové psa venku na zahradě mohou přilákat na fenu, zamordovat či co - ale na psa uvnitř domu ukrytého nemohou a naopak, hlídací pes uvnitř ukrytý je zažene svým hulákáním.

Tolik teorie.
Praxe s naším Bartem je jiná. On není štěkací pes, nebo - on není převážně štěkací pes. Štěká jen přes plot na pošťačku, na odcházející návštěvu, nebo na kolemjdoucí babičky a maminky s kočárkem. Jakmile ale má pocit, že se blíží nějaká hrozba, sedne a tiše čeká.
Hrozba - nebo když se vracím já z města.
V prvním případě čeká na to, až se bude moci do nezvaného hosta zakousnout.
V druhém případě čeká, až mi bude moci olíznout ucho.
To druhé jsem mu dopřál, k tomu prvnímu, doufám, nedojde. Na mně to nezáleží, spíš na zlodějích - aby se našemu domu raději vyhnuli.