|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Pranostika na květen:
Není-li květen ani příliš studený, ani mokrý,
naplňuje stodoly i sudy.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)
No a když jsem šel z toho parlamentu pryč, napadlo mě, k čemu vlastně tahle instituce je.
Sestává z poslanců a jejich asistentů a poradců a hromady dalšího personálu. Projednává, schvaluje či zavrhuje zákony. Jistě, to všichni víme. A tak mě napadlo, že kdyby se podařilo do parlamentu zvolit 200 chytrých tvůrčích znalých pilných neúplatných lidí, vymysleli by a schválili zákony, které by fungovaly a nebylo by třeba je opravovat. Představte si to: dokonalý soubor zákonů občanských pracovních i trestních. Podle nich by se řídili občané a pokud by se neřídily, byly by tu orgány moci soudní a výkonné.
Co by dělal parlament potom?
Beru to tak, že kupříkladu hokej má svoje pravidla a podle něho se hokej hraje. Pravidla,
to je něco jako zákony, někdo je musel vymyslet, navrhnout schválit. A představte si, jak by ten hokej vypadal, kdyby někde v zákulisí permanentně zasedal nějaký hokejový parlament a vymýšlel by, jak má být dlouhá hokejka a jakou šířku má mít brána a kolik má být hráčů na
hřišti...
Ten hokej by vypadal asi tak, jako vypadají státy (přičemž si nemyslím, že by ten náš
fungoval nějak o moc hůř, než kterýkoli jiný tady v okolí).
No, to nebezpečí, že by se podařilo vymyslet definitivně dokonalé zákony, myslím,
hned tak hrozit nebude.
Ostatně, kde by se u nás vzalo 200 chytrých tvůrčích znalých pilných neúplatných lidí...
ochotných sedět v parlamentě.
Před hotelem U tří pštrosů byl naopak chlapík, který by se za padesát kaček nechal vyfotit. Nebyl to instruktor ničeho - zajímavý byl tím, že měl kolem sebe omotaného hroznýše. Bylo teplo, svítilo sluníčko a hroznýš byl čilý a vlnil se a zvedal hlavu. Nějak se mi ale nechtělo sahat pro padesátku. Ta "instruktorka sexu" aspoň nabízela (aspoň verbálně) sama sebe, kdežto ten hroznýš v tom všem byl nevinně.
Potkal jsem jednou hroznýše - před lety, na jakési pouti. Vystupovali tam historičtí šermíři a měli živého hroznýše jako rekvizitu. Vztáhl jsme ruku, že si ho pohladím.
"Radši na něj nesahejte," na to šermíř.
"Já se ho nebojím," namítal jsem.
"Což o to, ale ten hroznejš by mohl od vás chytnout plíseň!"
Když někdo zazvoní, Bart hlídá. Běží k oknu do koupelny, postaví se na zadní, opře se
předními tlapami a dívá se oknem, kdo to je. Pak běží a pokud je dole otevřeno, řítí se k
vrátkům. Tam čumí a teprve když přijdou domácí lidé otevřít příchozímu, začne štěkat.
Jenže Bart seděl v kuchyni a miska byla právě plná.
Kdosi opět zvonil.
Dva mocné zdroje přitažlivosti rvaly Barta na kusy - ovšem bylo dopředu jasné, který
zvítězí.
Miska. Je fakt, že ji vyprázdnil rekordní rychlostí, takže dospěl k vrátkům současně s
Míšou.
A co to má společného s Montym?
U vrátek stála Lucka Špičková. Stalo se toto: ke Špičkům do domu vletěl čmelák. Lucka se
pokoušela ho vypudit ven a Montyho to úžasně bavilo, skákal kolem ní, bezmezně nadšený. A
když už měla Lucka úspěch a čmelák odbzučel, Monty udělal poslední piruetu - a zabouchnul
dveře. Do dějin zabouchávání dveří se tedy podařilo vepsat novou kapitolu.
Pro podobné případy máme Špičkovic klíče. Oni mají zase naše klíče.
Také Bart umí zabouchnout dveře.