Už první ohlasy ze strany potrefených byly rozhořčené. Obsah se dal odhadnout předem: že prý vláda vylučuje veřejnost z rozhodovacího procesu. To je jeden z úhelných kamenů demagogie těchto agentur. Ony samy sebe delegovaly za zástupce veřejnosti, a přitom občanská veřejnost nemá vůbec žádný vliv na cíle těchto skupin, na taktiku, na jejich praktickou politiku. A ta není nijak spontánní. Všimněte si, jak obratně kupříkladu české agentury se stavějí vůči rakouským blokádám hranic. Protože vědí, jak se skutečná veřejnost a skuteční občané na tyto akty nepřátelství dívají, do podpory rakouských spolubojovníků se v této akci nehrnou. Jestliže si občané stěžují na neprůhlednost a pletichářství politických stran - co by měli říci o "transparentnosti" počínání těchto samozvaných skupin!

A přitom důsledky jejich počínání jsou mnohdy až krajně závažné. Dnes kupříkladu jsem dostal od jedné z nich tiskové sdělení oznamující, že rakouské ekologistické agentury budou bojkotovat stavbu dálnice, která by měla napojit naši dálnici vedoucí přes Budějovice na rakouskou dálniční síť. Tím samozřejmě - pokud svůj záměr prosadí a při zřetelné zbabělosti vůči nátlakovým grupám a při čechožroutství rakouské vlády je to docela možné - odsoudí jižní Čechy k provincionalismu, k izolaci. Sami Rakušané mají dokonalou dálniční síť, jejich dálnice vedou i nádhernými alpskými partiemi, ale na Češích, kteří nemají v ruce žádný klacek, si rakouští spasitelé světa smlsnou.

Ale zpět k atomovému zákonu a k rozhodování o - kupříkladu - dalších atomových elektrárnách. Pokud by se mělo rozhodovat byť jen o rozšíření Temelína, natož stavbě další atomové elektrárny, pak samozřejmě by bylo nezbytné, aby se k tomu veřejnost vyjádřila - standardním procesem demokratické diskuse a demokratického rozhodování.

Je až zajímavé, jak málo mě to vyvedlo z míry. Bývaly doby, kdy jsem si v podobných případech myslel, že nastal konec světa. Teď vím, že nastal konec disku.

V případech které předcházely jsem si pak říkal, že určitě a to tak že zcela určitě budu zálohovat každý obrázek, každou větičku. Dneska vím, že takové zaříkávání je stejně účinné, jako když si usmyslíte, že budete každé ráno běhat pět kilometrů a zhubnete o patnáct kilo.

Bylo by hezké, kdyby to tak bylo...

Na Krakatit se těším. Na strop kavárny zaneseme zápis o této slavnosti a rozkrájíme dortového psa. Už je upečený a čeká v ledničce na transport. Máte-li chuť na dort, zastavte se - máte-li chuť na šampíčko, bude taky. A ve skleničkách, nebudeme se jím polévat, jako hokejoví šampióni na Staroměstském náměstí.
Jen něco, respektive někdo bude chybět: Bart. Ten by toho dortového psa srovnal!

Dnes jsem se probudil někdy v půl páté. Nad žižkovskými střechami teď slunce vykukuje někdy tak v pět dvacet, pětadvacet. Bart vypadal jako flamendr po návratu z Narcis baru. Vyčistil jsem si zuby a ještě na maličkou chviličku jsem zalezl do postele - následován psiskem.

Mám v sobě implantovaný budík, skoro nikdy nezaspím.
Však taky dnes jsem skoro nezaspal... Probudil jsem se v pět dvacet osm a oknem jsem už viděl záři žlutavou, nikoli červenou. Slunce tedy bylo už tak vysoko nad žižkovskými střechami, že ani čahoun kominík by si na něj nesáhl. Vyletěl jsem z postele... a šlápl na psa!

Bart vyděšeně vylít a tak se lekl, že ani nestačil štěknout.
Omluvil jsem se mu, popadl foťák Mavica FD91 a bos jsem běžel na balkón a odtud po žebříku na plochou střechu. Zábla, bestie, v noci možná bylo jen slabě nad nulou.

A tam, na střeše, tváří v tvář rozesmátému slunci, jsem zjistil, že jsem si nechal záznamovou disketu dole v počítači.
Takže jsem dnes fotografování vzdal.
Bart stál pod žebříkem, už uklidněný.
Tvářil se ironicky: hlavně, že to stálo za to... pane...

PS:
Vzhledem k tomu, že fotky jsou na havarovaném disku, odpovídám: je to fakt jedno, Barte.