Pranostika na květen:
Je-li už máj zahradníkem, není stodol milovníkem.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka

Středa 2. května 2001
Včera jsme v rámci golfového turnaje mohli vykonat exkurzi do ředitelské kantýny. Skutečně, je v ní rudý koberec a pódium pro živou hudbu. Firma So-Ho, která provozuje podnikovou restauraci, ztratila liberalizací zaměstnanců i přechodem špičkového managoramentu do ARZu značnou část tržeb, proto ji bude podnik dotovat sto tisíci korunami měsíčně.

Všimněte si, že skini, nebo "extrémní pravice", jak se jim někdy říká, upravili svoji taktiku. Najednou to nejsou hulváti kopající křuskami lidi do hlavy. Jsou to hodní hošánci, často i věku pokročilého, jak jsme viděli v neděli v televizi Prima (jejich předáka Skácela). Chodí připaženi a koukají spravedlivě, jako z návodu Poláčkovy knihy Bylo nás pět, ale ve skutečnosti určitě ne z návodu této knihy, vždyť Poláček byl Žid a skončil v Osvětimi! A pak se kouknu na týví a vidím, že i v Berlíně chodili neofašisté připaženi a dívali se spravedlivě, a nechutné výtržnosti dělali jejich nepřátelé, tedy anarchisté a skupiny příbuzné.

Účel je jasný: je třeba se vetřít do přízně měšťanostům a získat si jejich podporu. Pánové le Pen a Haider taky nikoho nekopají křuskou do hlavy!
Vyjde tahle taktika? Těžko říct. K vrcholům moci se ještě nikdo nedostal odměnou za vzorné chování... Argumenty, přesvědčování... to je strašná práce a trvá to dlouho. Mediálně nezajímavé. Kopněte někoho křuskou a jste na obrazovce na to tata.

Tohle "slušné chování" by začalo mít skutečný a tudíž nebezpečný smysl, kdyby vlivné skupiny usoudily, že tihle hodní hoši jsou reálná síla. A to - přinejmenším prozatím - nehrozí.

Odpověděl jsem, že nevadí a prastarou povinnost jsem vykonal - ale červ pochybnosti ve mě hlodá. Opravdu nevadí, že je to hruška? Třeba je mezi kvetoucími stromy zásadní rozdíl co do působnosti. Některé fungují pozitivně, jiné naopak mají vliv zdrcující, rozvratný. A třeba hruška patří do té druhé skupiny.
Z toho by vyplývalo, že s Míšou proplouváme peřejemi manželského života dvaatřicátý rok jen pekelnou náhodou.

Taky jsem si mohl vybrat jiný strom.
Hned za plotem kupříkladu rozkvétá šeřík neboli bez. To je strom - keř, který nemá žádné plody, tím méně plody legrační (hruška bývá častá rekvizita humoristických kreslířů), a je to symbol jara a lásky a celého toho poetického humbuku. Příště se pokusím Míšu zatáhnout pod ten bez, když se jí hruška nelíbí - ale obávám se, že z ničeho nic nalezne k hrušce sympatie - než aby lezla za plot.

Ještě k tomu bezu. Před pár dny bylo chladno, drsno, nevlídno a bezy dělaly, že o nějakém jaru jim nikdo nic neřekl. Koukal jsem na ty za naším plotem, i na bezy, které rostou na od nás odvrácené straně vrchu Mrázovka. Černé, proletářsky zachmuřené - jako akáty, těch tam roste taky hodně.

A najednou, během pár dnů, možno dokonce říci i hodin, se bezy olepily zelenými lístečky a snad přes noc nasadily na květ!
Chovají se jako žena, která se šňoří před návštěvou divadla celé odpoledne, ale když přijde časová nouze, zvládne to za deset minut.
Rozdíl je v tom, že bezy to zvládnou mlčky, výkon nijak nekomentují.

Hadicová sezóna čerstvě začala - a hned na začátku přinesla dvě pikantní příhody.
K jedné došlo v pondělí. Chystal jsem se odejít do města a už jsem byl oblečený v městském, když na mě zavolala sousedka odspodu ze zahrádkářské kolonie a podala mi přes plot igelitový pytlík s cibulkami bledulí. Děkoval jsem jí - a v tu chvíli Bart...

Za mými zády se pokoušel přivést k životu stříkací nástavec Gardena. Nechal jsem ho ležet na trávníku, samozřejmě připojený k hadici a hadice připojená k otevřenému vodovodu a protože Gardena , i když je pod tlakem, drží a nekape, zapomněl jsem, že je hadice natlakovaná... Bart šlápnul na spoušť a nastala klasická situace z filmu Pokropený kropič! Naštěstí jsem držel v ruce tu igelitku a proud ji zasáhl naplno - a naštěstí podruhé, jsem stál i s igelitkou mezi hadicí a paní sousedkou!

Zařval jsem, Bart uskočil, hadice přestala stříkat...
Ne, tahle příhoda neodradí Barta od jeho pokusů oživovat hadici.
Obvykle nechávám stříkadlo někde ve výšce, mimo dosah Bartovy tlapy a hlavně mimo dosah jeho tlamy, kterou používá jako univerzálního nástroje, v dané případě nástroje k oživovacím účelům (s výsledkem umrtvovacím).
Protože je začátek sezóny, nechal jsem hadici se stříkadlem válet...
Až budu příště pozorovat Barta jak spí, možná, že se bude ze spaní smát. To si vzpomněl na pondělní příhodu s pokropeným kropičem.

A ta druhá pikantní příhoda? O ní zítra.