|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Pranostika na 25. dubna, Marka:
Po teplém Marku se často ochlazuje.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)
Z deníčku Moby Dicka
Středa 25. dubna 2001
V rámci třiapůlté vlny liberalizace odchází ke 30. 4. 2001 od podniku
Mazancova sekretářka Kořenitá - s odstupným navýšeným o velikonočního
zajíčka z mléčné čokolády a s čokoládovým velikonočním vajíčkem jako
speciálním rychlostním bonusem. Mazanec však nezůstane opuštěný - podnik si
Kořenitou od 1.5. najímá na smlouvu.
Nad nevolnictvím se rozčilují spíše lidé, kterých se to netýká, politici a publicisté -
ale jsou i jiné důvody k hněvu.
Tak například naši autodopravci nebudou moci získávat zakázky v Evropě, do které budeme
nominálně patřit, ale západoevropští dopravci budou moci v našem "evropském" prostoru
vesele podnikat. A to už je na pováženou. To je v podstatě likvidační nařízení, které
fatálním způsobem zasáhne celé jedno podstatné odvětví dopravy. Gerhard Schröder navíc
prohlásil, že bude žádat omezení i pro další firmy v dalších odvětvích.
Náš hlavní vyjednavač Pavel Telička měl v pondělí odpoledne velmi zajímavý rozhovor s BBC a mimo jiné tlumočil podiv Bruselu nad tím, že se v našich médiích objevují materiály, které vůči Evropské unii nehoří nadšením. Brusel podle Teličky monitoruje novináře podle toho, jaké mají styky se kterými politiky a v této souvislosti se výslovně zmínil o Klausově poradcovi Jaklovi.
Podivuji se, že se Brusel diví, a navíc se podivuji, že těch materiálů není víc. Jestliže z toho všeho trápení a snažení by mělo povstat jen to, že budeme moci mít na autě zkratku CZ v modrém poli obklopenou zlatými hvězdičkami a rum se nebude smět jmenovat rum, pak takových podivu hodných materiálů v našich médiích rozhodně bude víc. A abychom se pak všichni nepodivovali nad výsledkem českého referenda o vstupu.
Přes zimu se obsah jak se patří slehl, mohl bych tedy pokračovat ve vršení. Chtěl jsem ale sluneční jarní sezónu zahájit se svatozáří nad hlavou, takže jsme kompostér rozebral a obsah vyvalil ven.
Jistě jsem tím naštval spoustu stonožek a žížal, ale ty si najdou jiné působiště. Kompost jsem získal vcelku kvalitní - a divil jsem se, co všechno mi do něho zapadlo. Klubko vázacího drátu... Sikovky... A tam se něco zalesklo.
Ano, byly to brejle, moje parádní brejle typu "abych viděl" (na rozdíl od brejlí na počítač a brejlí na čtení - brejle "abych viděl" používám hlavně v autě. Hledal jsem je dlouho a usilovně, a čelil výsměšným řečem typu "kdo ví, v který hospodě jsi je nechal". K tomu čelení: nejdřív jsem se snažil argumentovat, že jsem brejle musel přinést na nose domů, jinak bych musel tápat rukama podél zdí. Pak se ale ukázalo, že je lépe řídit se Budhovým příkladem a zahalit se do velebného mlčení.
Takže brejle jsem našel v kompostu. Byly jaksi.... zakompostované, ale vcelku se jim nic nestalo, až na jeden detail: v kompostu se ztratily takové ty placičky, nebo galoše či jak to nazvat, plošky které doléhají na kořen nosu.
Kdo ví, co se s nimi stalo.
Třeba se vyrábějí z materiálu, který mimořádně chutná žížalám a stonožkám. Pokud ano, o
důvod víc, proč by si měly hledat jiné působiště - v mém dnes obnoveném kompostu už zaručeně druhé žrací brejle nejsou.
Ovšem neměli jsme psa.
Idea mi zrála v mysli dlouho - a počasí bylo natolik milosrdné, že realizaci nepřálo. S
dešťovými mraky vítr dnes odfoukal i výmluvy, takže jsem vpodvečer natáhl tepláky a svetr a bundu - to vše kvůli zahřátí - a vyrazil na první kolo kolem domu. Je to zhruba padesát metrů kolem dokola, takže dvacet koleček bude ten kýžený kilák.
Bart, přirozeně, běžel se mnou. Byl nadšený. Předběhl mě v prvních dvou vteřinách a pak se mi motal kolem nohou ve snaze mi je podrazit. Několikateré fuj si vyložil jako pokyn k pokusu zakousnout se mi do nohavice. Přitvrdil jsem fuj a poté už Bart běžel bez dalších pokusů mi sportování zpestřit.
Nevydržel to dlouho.
Po třech kolečkách kolem domu usedl s jazykem vyplazeným k vrátkům a užasle na mne
zíral. Nedivil by se víc, kdybych pobíhal na chůdách s šaškovskou čepicí na hlavě.
No, abych pravdu řekl, nenechal jsem ho tam dlouho sedět osamoceného. Po dalším kole
jsem se k němu přidal, a pokud jsem byl ochoten s ním v něčem závodit, tak ve funění a
vyplazování jazyka.
Ale nehodlám se vzdát, zítra těch koleček bude pět. Pokud to nedopadne jako posledně
(před patnácti lety): ozvala se rána a stehenní sval na levé noze tak trochu rupnul...