Pranostika na duben:
Studený a mokrý duben plní sklepy a sudy.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman)

Z deníčku Moby Dicka

Pátek 20. dubna 2001
Ve 14.00 vrazil do naší textárny Hlavní managor kontrolního oddělení Mazanec. Ambrož, Junior i já jsme pilně studovali nová ROZŘEĎ vyjetá z tiskárny a už jsme měli počítače vypnuté. "Jak to, že nemáte zapnuté monitory a čtete si v pracovní době!? Co vlastně děláte?" Mlčel jsem. Junior pravil: "Šetřím elektrickou energii". Ambrož děl: "Čekám na odstupné."

Co Pes vychází - a v pondělí to bude už pět let, první vznesl pochybnosti stran Miroslava Kalouska Jan Ruml (viz moji knihu Česká politika pod psa, str. 373.) Ruml koncem dubna 1997 obvinil Kalouska, že podporuje neblaze proslulého Richarda Hávu a jeho firmu Omnipol, která přežila pád komunistického režimu v takřka nezměněné sestavě. Vyslovil jsem tehdy podiv, že si Ruml takového obvinění troufl a zároveň i předpoklad, že nezůstane u pouhých řečí. Zůstalo. Tehdy jsem ještě měl o Janovi Rumlovi iluze.

Kalousek přežil všechna obvinění, politicky přežil i Rumla. Docela jistě přežije i Svobodu. Ale i kdyby Miroslav Kalousek byl schopen přežít Karlův most, pochybnosti, ty zůstanou.
Lidovci se za něho postavili. Není divu - pochybnosti se promítají i na ně. Velice jsem se šklebil, když jsem viděl na obrazovce Miroslava Výborného, jak se Kalouska zastává. O něm mám své pochybnosti od té doby, kdy zvrátil odborné rozhodnutí ve věci informačního systému. Pomyslel jsem si něco o vránách, které k sobě sedají. Důkazy nemám. Pochybnosti si vzít nenechám.

Nuže, k mému bloudění. Firma - dejme tomu - Ilusion sídlí, podle záznamu v mém diáři, na Tachovském náměstí číslo 90. Vystoupil jsem z autobusu a koukám, Tachovské náměstí tu je, jenže má celkem šest čísel popisných. Je to spíš náměstíčko než náměstí, opravdu jen obruba ústí do tunelu. A najednou koukám - na domě číslo 2 visí i červená tabulka s číslem 90. To je číslo popisné a značí, že onen dům je devadesátý nejstarší v obci.
Aha, spletli se a místo čísla pořadového mi řekli číslo popisné, usoudil jsem.
Vešel jsem do domu. Bádal jsem v něm dobrých dvacet minut. Prošel ho od sklepa po půdu. Navázal jsem styk s místním obyvatelstvem. Získal zajímavé informace o stavu domu, o majetkových poměrech, o demografických vyhlídkách. Čím více jsem toho o domě na Tachovském náměstí 2/90 věděl, tím hrozivěji se přede mnou rýsovala nahá pravda - žádná firma Ilusion zde nesídlí.

Vysvětlení bylo prosté.
Když jsem se s těmi lidmi domlouval, řekli mi, že mám vystoupit na stanici Tachovské náměstí - a že oni sídlí na Koněvce v čísle 90.
Kdo to popletl?
Jelikož jsem zvyklý hledat chybu u sebe, řekl jsem si, že jsem to popletl já.
Oni asi dospěli ke stejnému závěru.
Ale - řekněte, že je to šílená náhoda, že na tom Tachovském náměstí stojí klamavý dům s popisným číslem 90?

Odpoledne mě povinnosti zavály na Žižkov, do mé doslova rodné čtvrti. A právě tam jsem zahlédl chlapíka se smečkou nějakých podivuhodných pejsků - a on to Richard Podaný!

Venčí je všechny najednou - tedy všechny čtyři najednou. Pochopitelně, jinak by nedělal celý den nic jiného. Jeden byl nejčilejší - snažil se prověřit, jestli nemám něco jedlého v kapse a doslova přede mnou tančil na zadních tlapkách. Na ujištění, že tam jsou jen klíče a mobilní telefon nereagoval.

Podívaná mě fascinovala. Pejskové subtilní, lehouncí, se srstí na omak hebkou jak maminčin štucel. Ale když šel kolem pes - to je na Žižkově častý jev, však je to taky vidět na stavu chodníků - štěkali na něho urputně, a skutečně, jeden kokršpaněl, váhově vydatnější než oni čtyři dohromady, se viditelně lekl a dal se na ústup.

Ten černý tančící, to byl pejsek, ten hnědý a nejhodnější ze čtveřice - taky pejsek.
"Je mu třináct," objasňoval mi Richard příčinu hodnosti toho pejska.
Myslel jsem na to, že takový Bart na konci vodítka dá dost práce, když se v dohledu objeví jeho úhlavní nepřítel Brok nebo neméně úhlavní Max. Chrtíka bych dal v krajním případě do kapsy. Ale čtyři chrtíky do čtyřek kapes?
Zvladatelnost se zvětšujícím se počtem psů nejde lineárně, obávám se - a od určitého počtu, nevím jakého, jde jistě až do mínusu.
Rozloučili jsme se - a teprve pak jsem si uvědomil, že jsem se zapomněl zeptat na cosi podstatného: jak se to dělá, aby ti čtyři psi - lhostejno zda chrtíci či jiní pejskové - neupletli z těch čtyřech vodítek pomlázku?