Pranostika na duben:
Nechť si duben sebelepší bývá, ovčákovi hůl přec jen se zasněžívá.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka

Středa 18. dubna 2001
Byla vyhlášena třetí vlna liberalizace. (Vloni se říkalo "zeštíhlování".) Kdo ze zaměstnanců odejde dobrovolně už do konce měsíce, dostane navíc k odstupnému ještě velikonočního zajíčka z mléčné čokolády. Já raději hořkou.

V těchto dnech se bilancuje ještě něco jiného - kuponová privatizace. Blíží se okamžik, kdy se přestane obchodovat se stovkami akciových titulů a mnohé kuponové knížky nebudou mít cenu papíru z nichž jsou zhotoveny. Můj kolega a přítel Jiří Franěk má na toto téma úvahu v úterním Právu pod titulkem Výprodej iluzí. Pravého, tedy ve smyslu skutečného politika charakterizuje jako "obchodníka s iluzemi".
Myslím, že chápu co tím chtěl říci - užil bych ale jiného slova. Nejde o iluze, ale o naděje. V podstatě jde o totéž, protože prakticky žádná naděje se nenaplní stoprocentně a stává se tudíž iluzí. Ale málokterý politik, nevyjímaje Fraňkem citovaného Klause, nebo Miloše Zemana, abych si přisolil já, předkládá vědomě iluze, tedy klamy. Vždycky jde o naděje. Kuponová privatizace, to byla velká naděje v rychlou a elegantní transformaci, té jsem podlehl kupříkladu já. Akce čisté ruce, to byla naděje na očistu veřejné správy, té podlehli mnozí voliči a dali hlasy sociálním demokratům. No a dnes se naděje propadly do iluzivna. Kuponové knížky šmahem nemají žádnou cenu, a Kavanovo ministerstvo čachruje s Českým domem.
Byl by to zajímavý úkol pro historika -analytika: zkoumat roli naděje v dějinách. Naděje, tato skvělá vlastnost vyhrazená jenom lidem, stála u zrodu nejednoho historického debaklu, ba zločinu.
Konstatujme tedy, že Zemanova vláda debaklem není. A to dává jakousi naději do budoucna...

Sluch se měří tak, že vás sestřička posadí do kukaně a vrazí vám do ruky spínač. Na uších máte sluchátka a jakmile - postupně - v jednom a pak v druhém uchu zaslechnete tón, stisknete knoflík.
Tak jsem tedy tisknul jak nejlíp jsem uměl - napadlo mě, že by se dalo švindlovat, protože oknem jsem na sestřičku viděl a mohl ji pozorovat, kdy zapíná ten zvuk. Ale opravdu jsem nešvindloval a paní doktorka mi pak velebila sluch: "Ve vašem věku" pravila, "byste měl být někde tady..."
A ukázala asi milimetr pod křivku namalovanou na zkušebním papíru.
No jo, ale v těch uších mi šumí.
"To je od páteře," pravila paní doktorka. "Že vy vysedáváte u počítače?"
Připustil jsem, že během dne, pravda, sem tam k počítači usednu. Čekal jsem pointu jako v tom vtipu o námořníkovi co měl pětadvacet dětí a řekne mi "to nešmíš".
Neřekla. Zato řekla:
"Buďte rád, že vám jenom šumí v uších."
Měl jsem si přiložit k uchu dlaňa říct: "Cože?"
Ale to mě napadlo až teď, když sedím u počítače a šumí mi v uších.

Ráno jsem se šel s Bartem podívat, jak to s autem dopadlo: dopadlo to nejblběji, jak dosud auta dopadla. Řidič se dostal vůbec nejdál v soutěsce mezi plotem zahrádkářské kolonie a zábradlím. Musel z auta vylézt oknem. Nejspíš byl jak dělo. Lidi pochopitelně chodí buď přímo přes to auto (zvláště pak lidi kolem deseti let věku svého), anebo podlézají zábradlí a soukají se podél podezdívky - silně nadávajíce.

Snažil jsem se Barta na tu poutavou podívanou upozornit.
"Podívej, Barte, zapasované auto! A koukej, jsou kolem něho policajti. A poslouchej, jak ta ženská dobře nadává..."
Nadávala kvalitně, a s jakýmsi obdivem. Taky konstatovala, že se ten... (následovala charakteristika) dostal nejdál, co pamětníci zaznamenali.
Musím konstatovat, že autonehody, ani takovéto kuriózní Barta vůbec nebaví.
Jo, bavila by ho sousedovic Sára, protože hárá. Jenže mě by nebavilo, co by z naplnění takové zábavy povstalo.
Život přináší samá taková nedorozumění a nenaplnění.
Jsem zvědav, jak dlouho to auto tam bude - předpokládám, že budou muset drobet říznout do zábradlí, aby ho vydolovali. Podívat se na to půjdu sám. Barta nechám doma. Nemá smysl házet perly... psům.