Z deníčku Moby Dicka

Úterý 17. dubna 2001
Ing. Duto Hlav si mě ráno pozval na pohovor. "Včera jsem vám volal, abyste mi vypracoval přehled Indexu oddanosti zaměstnanců a ne, abyste mi praštil telefonem! Chtěl jsem vám za březen zvýšit prémie, ale tímto jste si to zbytečně pokazil." Duto se dovolal jenom mě - Junior ryl záhonky na chatě u Fotra Bambase. Ambrož byl se svou přítelkyní Kočkou doma - ale prý měli rozbitý telefon.

Takže ten náš xenofobní ochranářský nesmysl se zákazem nákupu pozemků se obrací proti nám a bumerang nás zasahuje rovnou za ucho. Za koledování přišla nadílka.
To je jedna stránka věci.
Druhá stránka: Občan se musí ptát, k čemu nám vlastně to členství bude. Nepíše se mi to snadno, protože jsem byl bezvýhradným zastáncem co nejrychlejší integrace do evropských struktur. K značnému ochlazení nadšené podpory projektu se ale přiznám bez mučení. Poslední hřebík do rakve mého nekritického stranictví vrazila zpráva ze soboty: Unie zváží naše protesty proti zařazení do rizikových zemí v souvislosti s nemocí šílených krav - na podzim. Takže půl roku se naše protesty budou někde válet - a našim zemědělcům unikne příležitost prodávat nezávadné prověřené maso. Spočítá někdo, o kolik peněz za zmařený vývoz (o ten tady přece jde, o nic jiného) přijdou? Doufám že ano. Tyhle milióny, to bude příspěvek na kampaň proti vstupu do Unie. A že Unie nehne prstem, až rakouští ekoteroristé zablokují naše hraniční přechody, s tím můžeme dopředu počítat.

Opravdu se mi to nepíše snadno, ale stále více věcných argumentů mě přesvědčuje, že maximální obezřetnost vůči Unii je plně opodstatněná, a že dosavadní vývoj dává zapravdu stanovisku ODS v této věci.

Sjednocená Evropa nám udílí jednu lekci za druhou, a bylo by hloupé si z těch lekcí nevzít poučení. Je to škola, jak se léčit z iluzí a jak poznávat, oč tu jde především - ten případ s hovězím masem je přece akt otevřeného nepřátelství.

Takže mé kolednické časy skončily někdy v první třídě. David, můj syn, nekoledoval nikdy nikde a za žádných okolností. Musím ale připustit, že navzdory našemu bojkotu lidovým zvykům jsme přece jen vejslužku dnes dostali: sousedka Miládka poslala Míše čerstvý salát - a nám chlapům přibalila porci velikonoční nádivky. Poměli jsme se bez jediného mrsknutí pomlázkou - i na Barta se dostalo, přirozeně.

Dneska taky ležel na koberci -v těch vzácných chvilkách, když svítilo sluníčko. Jakmile ale se zachmuřilo a z okna jsem viděl, jak se od Vršovic žene na Smíchov opona deště, Bart ožíval, a dole v předsíni za domovními dveřmi vyváděl a štěkal tak zuřivě, jako kdyby za těmi dveřmi čekal ten, kdo tohle počasí zavinil.
Nakonec jsem ho na zahradou pouštěl - i když ne to té největší sloty (občas padaly i kroupy).

Snažím se v tom hledat nějakou logiku.
Přece Barta musí déšť studit stejně jako mě . Sice není plešatý, zato do jeho hustého kožichu voda vsákne a studí déle, než by studila mne. Vodní toky Bart nevyhledává, není to žádný novofundlák nebo kokr.
Možná, že logická úvaha by mohla vést asi po této ose:
Jakmile je hezky, i mně se chce ven a Bart mě svou trvalou přítomností provokuje, abych se na nějaké klepání do klávesnice vykašlal a šel s ním na starou Mrázovku, v lepším případě do Řeporyj. Jenže když je hnusně, mně se ven nechce, on je odkázán sám na sebe a proto vyráží ven do deště - sám.
Ostatně, ví, že po návratu ho budu utírat ručníkem a budu nadávat, když se mi bude pokoušet podstrčit už otřenou tlapu, aby uchránil neutřenou tlapu od ručníku - a moje láteření je pro něho zábavné.