Z deníčku Moby Dicka

Pátek 13. dubna 2001
Dopoledne nainstalovali novou bombu do sodobaru. Hned jak nám to Viki sdělila jsme tam s Juniorem běželi, abychom zdarma ochutnali. Ve frontě na pití jsme dali řeč s novým tlachárníkem Nunvářem. Nadával na vedení, které si jen mastí kapsy, zatímco my musíme poctivě pracovat. Sodovkou si naplnil šest lahví od dobré vody. Vysvětlil: "Velikonoce jsou dlouhé a rodina má žízeň."

Vcelku ale se zdá toto vše býti poněkud směšným nedorozuměním hodným Fidlovačky.
U nás ve Fidlovačce si totiž politici myslí, že jsou čistí jako lilium, pokud nejsou dopadeni s rukou v něčí kapse. Jenže ono je to v normální zemi lehce jinak.
Tak pan Kalousek byl pět let náměstkem ministra obrany odpovědným za ekonomiku resortu. V tu dobu naše armáda nastoupila na cestu ve které je dnes, kdy jeho nástupce musí konstatovat, že na zodpovědných místech jsou lumpové a - takřka doslova - neexistuje nákup, který by byl v pořádku. Jenže toto není žádné novum, naopak - jestli má ministr Vetchý nějakou chybu, tak tu, že je příliš slabý a nerozhodný, aby vzal do ruky železné koště (nebo nemá kompetence). To o čem se dnes hovoří a píše veřejně se za dob pana Kalouska na ministerstvu tak zvaně vědělo. Kalousek byl přinejmenším povinen taky vědět o tom, co se v resortu děje. Nese tedy politickou odpovědnost za nepravosti, které se děly v oblasti jeho působnosti - a jeho důvěryhodnost je od těch dob navždycky víc než pochybná.

"No a protože mě to bolelo a byl jsem celej rozlámanej, napadlo mě, že by bylo dobrý jít do bazénu a tam se rozplavat. Kluk šel se mou. Nejvíc ho baví skákání. Tak jsem mu řek: Ondřeji, musíš skákat kolmo , žádný blbosti, abys padal na hubu nebo abys padal na záda. Musíš skákat nějak takhle, řekl jsem a skočil, po nohou, na šipku jsem si netrouf, protože mě bolela ruka a bok. Jenže jak mě to bolelo, skočil jsem blbě a narazil jsem si vo vodu zezadu hlavu a musel jsem na pohotovost a tam mě dali do vobvazu!"

Tolik tedy vyprávění Jiřího Walkera Procházky. Na podpisovací akci nad knihou Je dobré být mrtvý vypadal skvěle. Přiznám, že jsem ještě neviděl autora, který by se na autogramiádu svého literárního díla tak svědomitě připravoval.

Den co den chodíme s Bartem ke gumáku a k jezírku. Ani čolčí noha.
Začínám se obávat, jestli jsem je, čolky, něčím posledně nenaštval. Napadá mě, jestli bojkot nenavrhli ti čolkové, které jsem vytáhl z gumáku. Pravda, já to dělám pro jejich dobro - v gumáku zůstat nemůžou, v sezóně se tam dává chlór a navíc by je nacucla cirkulace, ale vyprávějte to čolkovi! Třeba se čolkům v bazénu líbí a jsou naštvaní, když je tahám ven. Každopádně sebou mrskají v síťce a pak v kyblíku, ve kterém je transportuju. A jak jsou naštvaní, vedou proti mně propagandu a výsledek - bojkot.

Nebo je na ně zima.

Nezdá se, že by Bartovi chyběli. Nijak se moc nezajímá ani o transportování čolků - jestli Bart někým není, pak není vodomilným živočichem.
Chválabohu.
Kdyby byl vodomilným živočichem, musel bych ho tahat z bazénu gumáku podstatně častěji, než čolky - navíc čolky, kteří ne a ne se dostavit.