Z deníčku Moby Dicka

Středa 11. dubna 2001
Ředitelská kantýna na Jižním Městě měla stát 50 milionů. Za tu sumu si podnik vloni před Vánocemi - aby nepropadly peníze - pořídil raketový tahač SDI. Proto kantýnu na pozemcích Č. Textáren nakonec vybudovala firma Kameratte. Nemuseli jsme vkládat vůbec žádné investiční prostředky - platíme pouze 3 miliony měsíčně za leasing.

Obě události, tedy dvojdemise a kvasy ve čtyřkoalici nemají spolu přímé souvislosti, pochopitelně.
Podle Zemana jde o třetí Mertlíkovu rezignaci a tentokrát prý nebude přemlouván, aby ji vzal zpátky. Příčiny demise nejsou veřejnosti zcela zjevné - Mertlík neurčitě odkazuje na to, že nedokáže proti vládě prosadit své úmysly, ale to asi nebude takové vysvětlení, které by uspokojilo naši zvědavost. Ono jaksi kdyby dokázal prosadit své, asi by neodcházel, napovídá logika věci. Škarohlíd by si pomyslel, že ve hře asi bude hodně - a co víc by mohlo být, než privatizace energetických distribučních společností? Nejlíp to nevypadá ani s privatizací telekomunikací, takže ty miliardy, se kterými se počítalo, se rozplývají jako fata morgana.
Pozorovatelé jsou teď zvědavi, kdo na Mertlíkovo místo. Hovoří se o Vladimírovi Špidlovi jako o jedné z možných variant.
Ještě k čtyřkoalici
Tempo a řekl bych dokonce kuráž s jakou si čtyřkoaličníci pod sebou řežou větev je zarážející. Čím dál komičtější je jejich oficiálně proklamovaná teze o tom, že jejich sbližování bude v předvolebním období sílit a vyvrcholí v okamžiku, kdy drtivě zvítězí ze volbách. Zvlášť poutavý je pohled na lidovce. Ti dokázali v minulosti - v Klausově vládě, že dovedou skvěle zvládat roli opozice uvnitř vlády. Teď jsou v zajímavé poloze opozice uvnitř koalice, která o vládu teprve usiluje.

Tolik úvod, náležitě nezáživný - nyní začíná drama:
Bylo 8.45, sluníčko svítilo leč nehřálo, já byl bez kabátu. Vystoupil jsem ze čtrnáctky v naději, že přestoupím na jednu ze tří tramvají jedoucích žádoucím směrem: na pětku, dvanáctku nebo sedmnáctku. Nejela žádná. Řekl jsem si tedy: půjdu pěšky, je to kousek.
Vyrazil jsem tedy rychlým krokem, došel na roh - ohlédl jsem se - a do stanice přijížděla sedmnáctka! Rozběhl jsem se tedy a stačil nastoupit těsně před tím, než se dveře zavřely. To byla klika, pomyslel jsem si. Přece jen bylo chladno a nápad nevzít si kabát patřil do rodiny mých horších nápadů. V tramvaji bylo příjemně teplo a těšil jsem se, že z jednoho tepla brzy přestoupím do tepla Veletržního paláce.

Z těšení mě vytrhl tlampač:
"Za účelem rozkopané ulice tato tramvaj jede na stanici Vltavská!"
Ona ta tramvaj jela jinudy - a Veletržáku se vyhýbala!
Je to zvláštní, jak nápad, který se nejdřív jevil jako dobrý (jít pěšky) se prokázal být nápadem špatným (přijela tramvaj), po jeho korekci (běh za tramvají) nakonec degraduje v naprostou pitomost.

Do Veletržáku jsem přišel pozdě, po deváté hodině, pro jistotu pěšky, docela prochladlý.
"To nevadí," řekla mi hosteska u vchodu. "Lidi se couraj. Někdo skočil v metru pod vlak a metro nejezdí."
Drkotal jsem zuby - a v tom drkotání bych byl špatný propagátor myšlenky nechte auto doma, jezděte veřejnou dopravou.

Ta paní si ho vůbec nevšímala, šla po chodníku, gumičkový pes skákal neúnavně desetkrát, dvacetkrát. Zastavila se, aby se podívala na kabelky za výlohou a pes skákal dál. Pak se najednou rozběhl, řítil se po chodníku, a po deseti, patnácti metrech se bleskurychle otočil a běžel zpátky k ní a zase takto skákal.

Mě se na tom líbil hlavně klid té paní - bylo zřejmé, že takto se ten pudlík chová vždycky.
Je pravda, že pudlíci jsou skákací. Tak trochu (i když míň) na gumičku býval i Ben mé švagrové Yvony - dneska je to už starý psí pán a sotva chodí, ale občas, když má dobrý den, do něho vjede rapl a Yvona ho musí krotit, aby si něco neudělal s páteří. No a o fenomenálních skokanských výkonech sousedovic Arise by se daly vykládat legendy šemíkovského typu.
Ale nejvíc se mi líbí ta samozřejmost, s jakou ta paní přijímala gumičkovské výkony svého pudlíka. Inu, není to pro ni žádné novum. Je to součást rituálu, a každý pejsek si vypracuje ten svůj.