|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Z deníčku Moby Dicka
Úterý 10. dubna 2001
Duto Hlav svolal ráno prac. poradu, na které bájil o báječné nově
otevřené ředitelské kantýně na Jižním Městě: "To byste koukali! Číšníci,
živá hudba, červený koberec." Viki uvedla Dutovy báje na pravou míru - ten
koberec je rudý.
Těm, kteří se rozčilují, bych rád připomněl 15.listopad 1997, kdy velitel policejního
oddílu F.B. nařídil svým lidem, aby nevpustili neonacisty do Kolešovic, kde si hodlali udělat
mejdan v jejich stylu. Velitel F.B. byl tehdy kdejakým rozpumprdem napadán za omezování
svobody, a hodili mu dokonce na krk trestní oznámení za zneužití pravomocí veřejného činitele
- a skončilo to až prezidentskou milostí 22. září 1999, po dvou letech buzerace (a moc by mě
zajímalo, jak na tom je F.B. s postupem, platem a podobně). No a když pan Zítko vydal
Hitlerův Mein Kampf v exkluzivním echt-nazi balení, vyslechli jsme sáhodlouhé litanie ze
všech stran na obranu lidských práv lidí šířících nacistickou ideologii.
Už to máte připomenuto ? Přihlásí se dnes ten obhájce práva na shromažďování, že on to
byl, kdo tehdy podal trestní oznámení?
Od těch dob se neonacisté scházejí v Kolešovicích pravidelně. Policie tam nezasahuje. Není
divu, kdo ví, zda by se prezident k novému udělení milosti dostal, když je za milosti
okřikován už i politickými vyjetinami. A kdybych byl policista, neviděl bych nejmenší důvod,
proč bych měl nějakého holohlavého pána obtěžovat kvůli orlici a svastice na bundě, když ji
pan Zítko legalizoval knižně. A co bych vzkázal veliteli oddílu v Senohrabech?
Doporučil bych mu, aby naopak on doporučil mocným a vlivným v téhle zemi, aby si konečně
udělali jasno, co vlastně chtějí a co nechtějí.
Je nejvyšší čas. Od Kolešovic z listopadu 1997 vede k Senohrabům v dubnu 2001 přímá cesta
a v Senohrabech nekončí.
Jeden čtenář mi k tomu napsal:
Tak jsem se dozvěděl, že Vám vyšla povídka v knižním souboru. Ale neviděl
jsem ji na pultech našich knihkupectví.
Ziyajuluka. Indatshana zabasakhulayo eziphuma kwele Tsheki.
Tak se to prý jmenuje.
A je to v jazyku ndebele. Ten je prý v Zimbabwe druhý nejvýznamnější.
Ndebeleů je prý v Zimbabwe 17%. Gratuluju Vám, ale nedá mi to, abych si nerejp. Není to trochu málo? Nechtělo by to proniknout dál? Mašonové! Ti jsou v Zimbabwe nejpočetnější!! 77% obyvatelstva!! Jejich jazyk patří do skupiny benue-kongo nigerokonžské větve kongokordofánské rodiny!!
To by byla bomba!!
Proč ne? Hovořím k lidu ndebele, pohovořím i k mašonům.
Ale dovolte, abych se zmínil ještě o jedné knize.
Celý život sbírám verneovky a mám ve sbírce i exoty - toto je jeden z nich, verneovka iránská. Na první pohled odhadnete - je to 20 tisíc mil pod mořem, soudě podle ponorky. Ale ti neandrtálci? Opolidé se vyskytují ve verneovce Ves ve vzduchu., A uvnitř jsou ilustrace - v životě jsem neviděl tyhle rytiny - zřejmě se to odehrává na lodi a hrdinou je Skot v sukni. Pozná ji některý čtenář?
Všiml si připravených hrábí a připomněl si na ty úžasné zápasy, které s nimi svedl,
vždycky vítězně. Začal na ně štěkat a strkal do nich packou, aby ožily, když už jsem se
neměl k tomu, abych je vzal do ruky. Hrábě chvilku vzdorovaly a pak spadly na zem. Bart se
ještě chvilku pokoušel je přimět k životu a nakonec se rozmrzele obrátil. Říkal jsem
Bartovi: Barte, příteli, ty hrábě jsou mrtvý objekt, nebudou samy od sebe tancovat
pro tvoje obveselení!
Tak jsem ty hrábě zvedl a opřel vedle dveří.
Napadlo mě potom, že bych mohl pořídit fotografický záznam - snímek Barta oživujícího
hrábě by byl dobrým zpestřením naší psí kroniky. Doběhl jsem si pro Olympus sedmistovku,
kterou mám právě na testování. Bart stál přede dveřmi a sledoval, co se bude dít dál.
Nedělo se nic, protože on nedělal nic. Ukazoval jsem mu na hrábě, pak jsem do
nich strkal nohou v naději, že ho vyprovokuju. Nic, jen dal hlavu na stranu a pochybovačně
přihlížel. Nakonec hrábě spadly na zem.
Ohlédl jsem se po něm. Měl hlavu tentokrát na druhou stranu a nic bych nedal za to, že
mi říkal: pane, příteli, ty hrábě jsou mrtvý objekt, nebudou samy od sebe tancovat
pro tvoje obveselení!
Tak důsledná paralela to nebyla, že by Bart ty hrábě postavil vedle dveří, to ne.