Pranostika na duben:
V dubnu čas a panský kvas.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka

Středa 4. dubna 2001
Druhá vlna liberalizace Č. Textáren skončila. Odešlo v ní (mj.) 120 právníků, 60 kontrolorů, 45 řidičů, 20 pokojských, 13 knihovníků, 9 architektů, 5 masérů, 4 hostesky solária, 3 pyrotechnici, 2 taneční mistři a 1 kapitán námořní jachty. Zůstávají jen vedoucí, kteří své bývalé podřízené budou úkolovat na základě smluvních vztahů.

Z deníčku Moby Dicka

V kouři stoupajícím z makabrózních hromad hořících zvířat zaniká výhled na další zvířecí aféru naší doby - na nemoc šílených krav. U nás bylo vyšetřeno pět tisíc kusů a nenašel se jediný příznak. Pročež jsme byli zařazeni do skupiny zemí - ne takových, kde se choroba vyskytuje, ale kde by se mohla vyskytovat. To proto, že hrozilo vážné nebezpečí, že bychom mohli vyvážet maso do zemí, kde se nemoc šílených krav, jak se zdá, vyskytla.

Když se to takto vypíše do několika řádek, vypadá to a první pohled jako dopis chovance zvláštní školy z výletu do Bohnic. Bohužel je to smutná pravda, tak to je.
Proč se nesmí očkovat nakažlivá choroba? Proč je torpédováno hospodaření země, kde nemoc není, poukazem na to, že by v ní mohla být?
Že jsou za tím šílení volové je první, co mě napadá. Ovšem v týle mi sedí jiné podezření, že odpovídající zvířecí charakteristika je jiná, a že se od ní odvíjí i slovo svinstvo.

Nop, ve skutečnosti neodbyla příhodu tak suše a chvilku účinně předstírala, že ji objev vánočního dárku mrzí. Ale opravdu jen chvilku. Ta detektivka je fakt dobrá. Rex Stout, s Nero Wolfem. Tak se Míše nedivte, že se od vánoční debaty co možná nejdřív hleděl vrátit ke čtení. A já šel psát povídání o Interkameře do svého uklizeného brlohu...

O chlupaté bestii půjde řeč i dnes, byť o jiné: jde o kocoura jehož jméno neznám. Je velký jak tele, bílo-zrzavě prouhatý a tváří se jako Garfield. Možná, že je to jeho příbuzný, není tedy důvod, proč mu tak neříkat.
Podotýkám, že kromě plotu kolem pozemku máme ještě plot oddělující tu část, kde mám skalku a kde je i bazén gumák; plot je tam proto, aby Bart a) neťapal po alpínkách a neochcával keříky, b) nespadnul do gumáku. Plot jsem zřídil tehdy na podzim pětadevadesátého, když moje dcera Irena dostala Barta jako dárek k narozeninám. Neměl jsem tenkrát moc velkou představu, do jaké výšky rottweiler doroste a jak vysoko skáče. Takže ten plot je vysoký metr deset. Od té doby kolem něho chodím, ne moc spokojeně. Jsem estét s vyvinutým smyslem pro proporce a ta výška je moc velká ve srovnání s domem a zídkou a teráskou a skalkou... Prostě, je to disproporční plot a kdosi, tuším že Loos, napsal něco s čím souhlasím, že zvyknout si lze na cokoli s výjimkou na špatnou proporci.

No a dnes ráno jsme se vraceli s Bartem z procházky a ten Garfield seděl na zídce, naštěstí za disproporčním plůtkem. Seděl přesně na tom místě, kde seděl před časem jiný kocour, ovšem tenkrát byla vrátka v disproporčním plůtku náhodou otevřená a Bart jimi proběhl, kocour skočil do sousední zahrady a Bart přeskočil zídku jako Šemík a pak jsem ho musel s Davidem tahat po žebříku, protože zídka jest zídkou z naší stany, kdežto z druhé strany je to pořádná dvoumetrová zeď.

Dnes byla vrátka zavřená.
Bart si sedl a upřeně na Garfielda hleděl. Garfield seděl na svém místě a díval se na Barta neméně upřeně. Bylo mi jasné, že oba zkoumají plůtek. Nikoli z hlediska jeho proporce vůči domu a zídce a skalce a terase. Otázka zněla "je přeskočitelný?"
I já si kladl tu otázku - a poprvé jsem sám sebe pochválil: dobře jsi zvolil výšku plotu, velmi dobře!
Odemkl jsem dveře od domu a pozval Barta k snídani.