Pranostika na březen:
Březnové slunce má krátké ruce.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka

Pátek 30. března 2001
Milý deníčku, končí první rok mého psaní do Tebe. Prožili a přežili jsme spolu mnohé reorganizace. Kdo ví, co nás čeká v dalším ročníku. Psal jsem si Tě ve skrytu a tajnosti, něco však přece jen muselo někudy proniknout na veřejnost. Dnes mě oslovila Irma Badavá, sekretářka náměstka Kvakoše: "Nezapomeňte si tam Moby Dicku poznamenat, že zaměstnanec má taky duši."

Z deníčku Moby Dicka

Ale - nechme špičkování. Pokud je ČSSD a pokud je ODS hluboce přesvědčena, že je nutno změnit ústavu, nechť tento zásadně důležitý bod jedna i druhá zahrnou do volebního programu před nadcházejícími volbami. A pokud jde o spolupráci jedné s druhou, ani to není žádný podraz, pokud voliči budou na tuto eventualitu programově připraveni a schválí ji svými hlasy. Vždyť nakonec - koaliční vláda ČSSD a ODS? Proč ne, ale z vůle voličů a ne za jejich zády.
Co nechtějí předáci oposmluvních stran pochopit (nebo spíš připustit, tak hloupí přece jen být nemohou) je to, že není možné z prava mobilizovat voliče proti zločincům kteří chtějí návrat před rok 1989 a z leva hnát do útoku proti podvodníkům a tunelářům - a pak si padnout do náruče.

Dobře to řekl Petr Pithart, když po hlasování senátu upozornil, že ani tolik nejde o obsah změn ústavy, jako to okolnosti vzniku těchto změn. "To se prostě nedělá," řekl.

Byl jsem ráno u paní doktorky, aby mě ujistila, že mi nic není - patří to k civilizovanému životu, nechat se čas od času odborně okouknout. Moc jsem to nedomyslel - předpokládal jsem, že se na mě paní doktorka podívá, a když před sebou uvidí mladistvě vyhlížejícího dynamického, enerýží sršícího muže, potvrdí, že jsem zdráv a já budu moci odejít do nejbližší nálevny na kořalku.

Místo okouknutí mě poslala do laboratoře na odběr krve.
V čekárně nás sedělo pět chlapů a ta zmíněná holčička s propichovacíma očima. Po nějaké době se ve dveřích ordinace vynořila sestřička.
"Další," pravila.
Nějak se nikdo nehlásil. Sestřička si všimla té bytůstky. "Kde máš maminku?"
"Jsem tu sama," pravila holčička.
"Tak pojď."
"Tihle pánové tu byli přede mnou," řekla holčička.
"Jen běž, jen běž," říkali jsme.
"Pojďte všichni," zavelela sestřička.
V ordinaci nás rozesadila na židle. Tvářili jsme se jako spolek šťovíků při volbě předsedy. Holčička si první vyhrnula rukáv a nabídla paži.
"Opravdu tu nemáš maminku?" chtěla vědět sestřička. Dívka zavrtěla hlavou. "A co když omdlíš?"
"Já?" řeklo dítě užasle a pohlédla směrem k nám, chlapům. Soukali jsme si rukávy a nikdo z nás se nepřetrhl. Měla nás těma svýma očkama přečtené, ta statečná holčička.
No, nakonec neomdlel nikdo, takže vlastně je ta příhoda bez pointy.

Ráno jsem si všiml, že má hliněný čumák. Ne moc, na čumci, na rozhraní mezi tím černým, co pejskové mají na nose a srstnatým, měl hliněnou skvrnu o velikosti průměrné známky na dopisy.

Odpoledne jsem byl ve městě a Bart mě vítal - a nemohlo mi uniknout, že se skvrna rozrostla. Už to nebyla jenom skvrna - to prostě byl hliněný nos.

Bart někde něco reje.
Toto zjištění je podkladem pro dva okruhy dotazů.
Jednak - co a proč reje, jednak kde reje. Kdyby se mi podařilo odhalit odpověď na druhý okruh, měl bych vodítko k řešení prvního okruhu.
Nemáme zahradu velkou jak Průhonický park, to rozhodně ne. Prošel jsem ji křížem krážem třikrát. Dá se dokonce říct, že nános hlíny na Bartově nose je tak mocný, že se mu na frňák přestěhovala nikoli nepodstatná část pozemku. A přece nikde není vidět žádná jáma. To téma mě přitahuje. Možná, že Bart je něco jako Kajínek a chystá útěk ze zahrady. Místo aby kroutil lano z prostěradel (viděl jsem Barta lézt po žebříku, není to rozený provazochodec, myslím...), kope odkudsi tunel. To, že nemohu najít ústí tunelu a vykopanou hlínu, to nic neznamená - doktorka Meclová taky nepostrádala ta čtyři prostěradla na Mírově. Jednoho dne se Bart vynoří na druhé straně tunelu a... Půjde babičkám očuchávat kabelu, jestli v ní nenajde něco k snědku.