|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Pranostika na březen:
Jestli březen kožich stáhl, duben rád by po něm sáhl.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)
Z deníčku Moby Dicka
Pondělí 26. března 2001
Duto Hlav přinesl z prac. por. na Sev. M. nabídku podnikové rekreace pro
ty, kteří se nedostali do tureckého zájezdu: "RZ Ouhor poskytuje široké
využití - je tu požární nádrž (možno využít ke koupání), ohniště, asfaltové
hřiště, dětské prolézačky, pískoviště. Má výbornou polohu vhodnou pro
návštěvu kulturních a historických památek. Na vrcholech Vrabčí vrchoviny
lze navštívit partyzánskou chatu a meteorologickou stanici."
Jak známo, názor církví, zvláště pak církve katolické, je ostře proti interrupční. Jelikož každou církev včetně oné katolické pokládám za lidské společenství, připadá mi velmi nefér, že o takto intimních záležitostech spojených s mateřstvím a ženou obecně rozhoduje spolek, který ženy diskriminuje a k žádnému rozhodování je nepustí. Ale uznávám, že toto není závažný argument - proti interrupcím vystupují i ty církve, které se chovají k ženám civilizovaněji, než církev katolická (aby bylo jasno, co tím myslím - mám na mysli odpor církve vůči připuštění žen do kněžského stavu).
Jenže katolicismus se neplete jen do interrupcí. Je mu proti mysli i jakákoli regulace početí, antikoncepce a plánování rodiny. A to je jeden ze signálů, proč je třeba vůči politickému katolicismu být trvale na pozoru. Toto málo zaznívá v debatě o náboženství a katolicismu obzvlášť, kterou tu máme na Psu už nějakou dobu. Svou vnitřní strukturou je katolicismus nedemokratický, jeho cíle jsou ideologické a doktrinářské. Po svém historickém znemožnění jako politická síla se vygumoval z politiky - v některých zemích méně, u nás naštěstí hodně. Ale byl by schopen se vrátit a agresivně vstupovat do našich životů, o tom nepochybuji.
To co se v sobotu dělo v centru Prahy kolem interrupcí, to nebyly žádné husitské války anebo třicetileté bojování. To tam jen na sebe křičeli zastánci opačných názorů a to se ve svobodné společnosti stává. Buďme ale pozorní a sledujme, co kdo říká a zkusme odhadovat proč to říká a kam to může vést.
Až na jeden detail.
V pondělí 12. března mě chytnul revizor bez tramvajenky - byl jsem přesvědčený, že ji
mám ve šrajtofli, a vida - neměl jsem. To už Míša byla v Americe. Revizor mi vystavil papírek a měl jsem do 14 dnů předvést Dopravním podnikům že vlastním tramvajenku a že jsem si ji jenom zapomněl, a pak zaplatím jen 50 babek pokuty. Čtrnáct dní jsem tramvajenku hledal. Marně.
Míša se vrátila v sobotu. Asi třetí nebo čtvrtá její věta zněla: Našel jsi tu tramvajenku? Nenašel. Dialog se odehrál v autě, jedoucím z letiště. Pak byla v bytě pět minut a našla tu blbou tramvajenku - ba dokonce rekonstruovala děj: když jsem 10. února odlétal do Orlanda na veletrh PMA, nechal jsem si všechny nepotřebné karty a kartičky v šupleti. Mimo jiné i tramvajenku. Od té doby, po návratu z Orlanda až do toho 12. března, jsem jezdil prakticky (ne prakticky, ale fakticky, ale nechci si to přiznat) na černo v blažené důvěře, že mám tramvajenku ve šrajtofli - a ona byla, mrcha, v šupleti doma. No a vtom šupleti ji Míša našla pět minut po příchodu domů.
Co je na tom divného? No prostě to, že mě taky napadlo že bude ta tramvajenka v
tom šupleti a koukal jsem do něj aspoň desetkrát za tu dobu, co jsem tramvajenku hledal. Tramvajenka se přede mnou lstivě skrývala.
Dnes půjdu platit pokutu pánům v Dopravních podnicích v ulici Na bojišti. Nic jim vyprávět nebudu. Každý má svůj děsuplný příběh motivující prostý fakt, že byl načapán coby černý pasažér.
Je fakt, že v prvních dnech, když jsem mu chystal žrádlo, ležel na zemi v kuchyni a dychtivě na mě hleděl. To mu vydrželo týden. Pak jsem měl pocit, že dychtivost mizí - měnil jsem tedy výrobce konzerv a z Darlingu přešel na Propesco nebo jaxetomenuje. Vzbudil jsem mírný zájem, aplausu jsem se nedočkal. A v posledních dnech už ležel vedle v jídelně a - pravda - přiběhl na zavolání, ovšem jeden den misku nedožral celou, čímž pochopitelně dožral mě.
Přitom se nedomnívám, ž bych dělal něco technologicky špatně. Dokonce jsem přišel na fígl - podle Míšiných instrukcí jsem mu měl přilévat do žrádla ohřátou vodu, trošku, aby to měl více rozblebtané a taky vlažné. Já jsem našel v kredenci skleněnou misku, do ní jsem dával dávku z konzervy a na minutu to šoupnul do vlnky. Pustilo to šťávu, ohřálo se to - tou šťávou jsem zalil nalámané housky nebo vařenou rejži - vypadalo to dobře, jenomže se Bart ofrňoval.
No a přijela paní a zavládly nové poměry.
Už zase leží pes v kuchyni a dychtivě hledí, už zase vylizuje misku, až se rachot ozývá
po baráku. Nahlížel jsem do kuchyně, co Míša dělá jinak a líp, než já. Nepřišel jsem na
nic.
Jen asi ta něha... to je přesně to, co drsné osoby jako jsou chlapi a rottweileři
potřebují. Pak žerou všechno, co se jim dá do misky.
Nebo nakecá.