Pranostika na březen:
Sníh v březnu škodí osení i vinné révě.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka
Pátek 23. března 2001

ZV odborů na své schůzi schválil příplatek účastníkům tureckého zájezdu - každému přispějí 3.000 Kč odbory a 5.000 soc. fond podniku. Byl vyslyšen i prosebný dopis paní Jobové, starající se o invalidního manžela a pět malých dětí. Sama je půl roku na nemocenské. Velkoryse byl odsouhlasen mimořádný nevratný jednorázový sociální příspěvek ve výši 1.000 Kč. Jobová se však musí osobně dostavit s potvrzením ošetřujícího lékaře.

Odborníci sdělují, že vzrůst HDP je ze značné míry povzbuzen zahraničními investicemi. Ale to je bezesporu součást politiky Zemanovy vlády (která navázala na podobné snahy vlády Tošovského), že se snaží vytvořit zahraničním investorům příznivé podmínky. Přitom bych poznamenal, že by se nám po tence pískalo, kdyby se na začátku nové éry nepodařili Pithartově vládě prodat několik významných podniků, z nich nejvýznamnější Škodovku v Mladé Boleslavi. A těch řečí, co musel Pithart tehdy vyslechnout. Škodovka by pravděpodobně vzala stejný osud jako Jawa, kterou se v té době slavně podařilo uhájit před cizáckým investorem jménem Honda.Jak tak pozoruji počínání Zemanovy vlády povšechně, mám docela příznivý dojem, že se docela úspěšně začíná řemeslu učit. K ohlašovanému "historickému znemožnění" zatím tedy nedošlo a těžko se dá čekat, že dojde.
Mohli bychom se bavit o dílčích znemožněních a úletech, a ani premiér by nebyl opomenut ve výčtu. Poslední skandál ministerstva zahraničí k nim jistě patří (pronájem Českého domu v Moskvě). Anebo dohození kšeftíku za deset, možná dvacet miliard milovanému Telecomu - snad bez výběrového řízení jako jedinému, který přichází v úvahu... To jsou věci, které dělají fleky na fasádě tak odpudivé, až zapomínáme, že ten barák nakonec není tak špatný, jak jsme se báli.

Poslední číslo Reflexu má na toto téma rozsáhlý článek - kolik lidí se vejde na Václavské náměstí, kolik na Staromák. Vychází se z předpokladu, že maximálně husté davy mají specifickou hustotu 3,5 osob na čtvereční metr. Pak je třeba změřit náměstí, násobit, s přihlédnutím na přirozené řídnutí davu, úměrné vzdálenosti od řečniště.

Toto jsme široce probírali dnes na psím sezení v klubu Limonádový Joe (každý čtvrtek od čtyř, vedle OD Kotva na náměstí Republiky. Ukázalo se, že každého z nás ta otázka napadla, každý z nás o tom problému přemýšlel, každému to už dlouho vrtalo v hlavě. A protože nejsme mužové nijak výjimeční (byli jsme tam dnes v čistě pánské sestavě), dá se soudit, že podobně uvažujících hlav bude v populaci hodně. A je tedy pozoruhodné, že skutečně důkladný rozbor této široce sdílené otázky vychází až teď.

Ale teď se dostávám k jádru problému jiného řádu - jistě byste chtěli vědět, jakou moudrou hlavu napadlo se otázkou vědecky zabývat, a taky by vás zajímalo, k jakým výsledkům došla. Mohu prozradit jen rámcově to druhé - všechny zveřejˇňované výsledky jsou neseriozní a naveskrz pitomé.

Ostatní odpovědět nemohu - protože mi někdo ten Reflex čmajznul! Zítra si ho musím koupit znovu a článek si vystřihnu a při dalším Děkujeme, odejděte a podobně se vypravím na Václavák s tesařským metrem a budu kontrolovat uvedené počty.
Mohlo jsem to udělat už dávno. Ale neudělal, pročež mohu jen tiše obdivovat mě momentálně neznámého autora článku z čmajznutého Reflexu.

Ukázalo se, že to s těmi sušenkami není moc slavné... Měli jsme už jen nějaké zasmušilé zdravotní, udržitelný rozvoj podporující - zkrátka, předobraz stravy, kterou budou předepisovat zachránci světa, až k tomu dostanou příležitost. Bart se po mně díval: co bude s těmi sušenkami? Pak jsem si všiml, že je tu škatule s bonbóny. Nejsem bonbónovej, škatule tu byla načnutá od doby, kdy Míša měla návštěvu své kamarádky.

Zalovil jsme ve škatuli a podal čokoládový bonbón Bartovi.

Tlama se za bonbónem zavřela jak oceán za Mirem. Ale pak udělal Bart to, co oceán nikdy nedělá - bonbón vyplivl, se zřejmým odporem! Vytáhl jsem tedy škatuli, abych zjistil, co je to za bonbón, že Bartovi nejede: no jo, byly to rumové pralinky!

Bart je těžký anti-alkoholik, odmítá i pivo (jeho předchůdce Gordon, jak už jsem zde několikrát prásknul, chodil na pivo do hospody Na vinici. Bylo zajímavé Barta pozorovat. Ta čokoládová složka pralinky ho přitahovala, rum odpuzoval. Pralinku překousl vedví, strkal do ní čumákem, frkal, ucukával a zase se vracel.

Nakonec pralinku udolal a odcházel dolů na pelech zřejmě nespokojen. U dveří se zase ohlédl: Tak tohle, pane, ať se mi už nikdy neopakuje!
Bude třeba doplnit zásobu sušenek Opavia.