Pranostika na březen:
Březen - na pec si vlezem.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka

Středa 21. března 2001
Na polední přestávku svolal šéf našich odborů Milivoj Plachý protestní shromáždění do podnikové restaurace. "Péčí firmy Morgue jsou naše lidské zdroje v rozkladu," hřměl nad vychládajícím řízkem. "Propouštění dosáhlo neuvěřitelných rozměrů. Tak například z účastníků zájezdu do Turecka, který vedu, už byla třetina lidí vyhozena. Je nepřípustné, abychom kvůli tomu museli stornovat zájezd!"

Pokud by tato verze byla ne z poloviny, ale z desetiny pravdivá, vrhalo by to doslova děsivé světlo na bezpečnostní složky tohoto státu, a našinec aby pak věru měl sbalený kufříček emigrováček, anebo si olejoval vintovku pro odchod do partyzánských lesů, podle nátury.

Hučínův případ není jen ledajaký kriminální případ. Je to i politikum a je zcela nepochopitelné, že se kruhy t.zv. vysoké politiky o něj nezajímají. Hučín je zřetelně vězněn za nestandardních okolností. Kdejaký grázl dává interviewy televizi NOVA a advokáti pořádají tiskové konference, kdežto nad Hučínem se zavřela voda jako nad hrabětem Monte Christem. Jistě že se musí brát v úvahu diskrétnost plynoucí z povahy případu - ovšem to, co se děje, už přechází z diskrétnosti v podloudnost.

Jenže ti pánové jednoho dne budou muset Hučína vytáhnout z díry a on bude mluvit - pokud mu nebude dovoleno hovořit s představiteli občanstva (což by bylo samo o sobě skandální), pak asi by k němu měli mít přístup přinejmenším poslanci. Pokud by ovšem měli zájem.
Je těžké si udělat v této věci názor - zatím mohu jen říci zcela upřímně, že případ mi páchne čertovinou a chlácholivé řeči až dosud prezentované jsou krajně neuspokojivé.

Projevil značnou dávku skepse stran perspektivy té cedule.
"Pane, lidi dneska ukradnou všechno..." poznamenal.
Zaujalo mě to slůvko "dneska". Vyjadřuje přesvědčení, že dřív, pane, jo to se nekradlo, to by stačilo tu ceduli přilepit žvejkačkou...
Co má paměť sahá, kradlo se, a taky se ovšem říkalo "jo, lidi dneska ukradnou všechno, protože v současné době lidi podléhají dojmu, že se krade mnohem víc než dřív. Je to pochopitelné. Krade se teď, a co se ukradlo v minulosti je zapomenuto.
Což mi připomnělo kradecí příhodu starou jistě třicet let. Tehdy na Národní třídě v domě U Topičů bývalo knihkupectví a z nějakých důvodů potřebovali, aby byly dveře pořád otevřené. Otevřeli je tedy, a proti zavření zabezpečili cihlou. Jenže cihla vypadala červeně a cihlově a ošklivě, takže ji zabalili do papíru. Okamžitě ji někdo ukradl v domnění, že je to nějaký vzácný balíček. Vzali novu cihlu, zabalili a navrch napsali CIHLA. Okamžitě to někdo ukradl, protože nápisu nevěřil. Nakonec vzali třetí cihlu, zabalili a k ní připevnili ceduli: Prosíme, nekraďte, uvnitř je skutečně cihla a ni jiného. Pak tam ten balíček vydržel hodinu, než ho někdo ukradl.

Patrně šel do toho knihkupectví někdo negramotný a nedovedl si nápis přečíst.

Měl bych ho vážit - ale jak dostat takové hovado na normální rodinnou váhu? Když byl štěně, vážili jsme ho v náručí. To se nejdřív zvážil člen rodiny, tedy buď David nebo já, pak jsme on nebo já vzali Barta do náručí, zvážili se a prostým odečtem jsme došli k Bartově váze.

Teď brání dvě věci k aplikaci této metody: jednak váha našeho psa, a pak jeho neochota k takovým experimentům. Bart není žádné jezule, a do náruče se nechce nechat brát, ani kdybych měl sílu jako Schwarzenegger. Kupodivu neprotestuje proti vlezení na váhu u veterináře - tam mají váhu hned u vchodu, takovou tu pěknou, s plošinou a s kulatým ciferníkem. Bart si na ni bezevšeho sedne. Jeho předchůdce Gordona bychom tam nedostali ani za úplatek věnce buřtů - nevstoupil ani na velkoplošnou váhu ve sběrně papíru! Jakmile ucítil, že se podlaha pod ním hýbe, vzal roha.

Ještě jedna drobná okolnost mi brání v aplikaci původní metody, tedy - vážení v náručí. I kdybych dejme tomu měl tu sílu Schwarzeneggerovi a Bart byl v nějaké mimořádně dobré náladě a chtěl se nechat chovat v náručí jako Jezule... musel bych se nejdřív zvážit sám, jinak by odpočet nebylo od čeho odpočíst.

No a jsou na světě pravdy, které nechci znát.

Takže musím počkat, až se v sobotu vrátí Míša. Ona řekne buď "šmarjá, ten je tlustej, vy jste ho přežírali, chudáka," nebo "šmarjá, ten je hubenej, vy jste mu ani nedali nažrat, chudákovi". Nedovedu odhadnout, na kterou stranu padne mince.