Pátek 16. března 2001
Dostudoval jsem materiál o liberalizaci. "Napříč celou organizací klademe důraz na předcházení nedostatků a odstraňování jejich příčin, na neustálé přezkoumávání, vyhodnocování a optimalizaci - zejména počtu zaměstnanců," píše šéf Morgue, pan Jambor. "Tyto informace jsou určeny především těm, kterých se implementační fáze projektu dotkne v podobě uvolnění ze zaměstnání," stálo na konci. Materiál dostali všichni.

Opravdu mě obsah těch sdělení nepřekvapil, vždyť o poměrech na ministerstvu obrany zde v Neviditelném psu píšeme už pět let - a píše se o tom samozřejmě i jinde. Jde především o ministerstvo obrany, zde prosím o rozlišování. Že se v resortu obrany krade, o tom se v médiích píše odjakživa. Že ministerstvo obrany není schopno vypracovat žádnou koncepci, dílem vinou svých odborných kapacit, politického smýšlení komunistických pohrobků a dílem lhostejnosti vedoucích politických činitelů, to ví taky každý, kdo se problémům obrany státu jen minimálně věnuje.

Důvodem k překvapení je jen fakt, že toto co všichni víme, a někteří z nás píšeme už léta, řekl náměstek ministra obrany. Je to překvapení radostné, protože jeho předchůdci spíš pravý stav tutlali, pokud ho sami účinně nepodporovali. Však taky v této souvislosti padla slova o tom, že odpovědnost nesou všichni ministři až do Vetchého, ten že přišel pět minut po dvanácté. Jenže na to, aby na věci něco změnil, už tomu bordelu na kolečkách trpně přihlížel taky moc dlouho. Takže, jak to tak odhaduju, kdyby chtěl upřímně věci pomoci a přispět k nějakému pohybu žádoucím směrem, měl by odejít.

To není jediný zdroj blbých pocitů.
Musel bych být slepý a hluchý, abych unikl reklamám na mobily. Co výhod nabízí Eurotel, Paegas, Oscar! A já si říkám... hmm.. a kdy budu mít já nějakou výhodu za to, že mám mobila už tři roky a platím jak blbec (to znamená bez upomínek a včas)? Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají - tohle pořekadlo platí pro mobilovou reklamu stoprocentně.

Ale to bych ještě dokázal strávit. Konec konců, je to přirozené, že prodávajícího zajímáme, jen dokud si produkt nekoupíme, pak jsme mouřenín, který splnil svoji konzumentskou povinnosti a může jít. Pekelně mě ale štve reklama vytvářející image majitele mobilu.

Když jdu na metro, jedna taková je namalovaná na baráku přes celou jeho slepou fasádu.
Dovedu si představit ten úžas, který bych vyvolal v kolemjdoucích, kdybych najednou vyskočil s mobilem v ruce do výšky a s úsměvem klauna Ferdinanda začal hulákat:

"Nevaž se... vodvaž se!"
Jsou dva důvody, proč to neučiním.
Jednak nedokážu vyskočit tak do vejšky, jako ten mládenec na reklamním blb-boardu.
Dvojak, zapomněl jsem si ten mobil doma.

A tak jsem si aspoň vymyslel ten nepoužitelný slogan:
...etentýky... dva špalíky... bez mobilu bos, natloukl si nos.

Což mi připomnělo Alenu, manželku mého kamaráda. Povoláním stavařka, architektka. Přišel jsem na návštěvu a ona se mě zmocnila hned u dveří.
"Pojď se podívat," vedla mě k rýsovacímu prknu. Na něm natažený rozkres metr na půl druhého. Předivo čar.
"Podívej se na tem průvlak. Tady je zatíženej patnácti tunama a v tomhle místě se musí podepřít a váha se roznese na tři strany, tudy, semhle a ještě sem..."
A tak mlela a nakonec řekla:
"Co si o tom myslíš?"
"Já si myslím," řekl jsem, "že by se ten průvlak měl podepřít tady."
"Budu o tom přemejšlet," odpověděla a bylo na ní vidět, že neslyšela nic z toho, co jsem řekl.
Ona se potřebovala vypovídat, stejně jako já musím někomu sdělit, co je to za potměšilou bestii, ty wokna. Třeba Bartovi. Vám to vykládat nebudu. Vy to dobře víte.