Středa 14. března 2001
Už tři dny studuju podrobný rozbor firmy Morgue, co musíme dělat na cestě k liberalizaci, aby naše textárny přežily konkurenci mektů a tlachů. "Budeme progresivní, dynamicky se rozvíjející společností s angažovanými, motivovanými a spokojenými zaměstnanci, kteří vyhovují vysokým odborným a morálním požadavkům a kteří jsou nejdůležitějším faktorem našeho úspěchu." Aha!

Z celé zprávy asi utkví v paměti jeden detail: že prý policisté mučili lidi. Mučení, to je něco jiného, než policejní vejprask (ten je přirozeně ilegální, nemá a nesmí k němu docházet). Vejprask vzniká z afektu, hnutí mysli, rozčilení - k těmto excesům podle všeho došlo při první velké aktivistické výtržnosti, když napravitelé světa při Global Street Party v červenci 1998 vzali tu nápravu přes vydrancované řeznictví a další obchody a restaurace ve Vodičkově ulici v Praze. Dost možná k úletům tohoto typu došlo ojediněle i v září, připustil to i šéf policejní inspekce Tomin. Ale mučení?
To je přece činnost záměrná, cílevědomá, dokonce i nadřízenými nejen schvalovaná, ale nařízená. Pokud by naše policie měla někoho mučit, byli bychom zpět v poměrech z doby před rokem 1989.
Nuže, pokládám zmínku o mučení za přinejmenším neuváženo a hrubě zkreslující. Bohužel, zakládá podnět k podezření, že se Amnesty International nechala vlákat do propagandistického cirkusu rozpoutaného globálními zachránci světa. Svědčí o tom i podnět pocházející z AI: je podle něho nepřípustné, aby činnost policie vyšetřovala inspekce ministerstva vnitra. Je to černé na bílém v její zprávě.

Kdo tedy má dostat pod kontrolu policii? Asi ta sestava příjemných lidí, kteří brouzdali ulicemi v září coby jakési právnitelské hlídky (právnitel podle vzoru léčitel). Kdo jiný by tedy měl dělat práci, která doslova je policejní prací až na to, že vyšetřuje skutky spáchané nebo nespáchané policisty?

Já nevím, co se dělo za dveřmi policejních služeben. Vím co se dělo na ulici, a tam se policie chovala korektně - řekl bych až za hranice zdravého rozumu a za cenu reálného ohrožení zdraví vlastních lidí. Vím to, protože jsem to na vlastní oči viděl. Příště, až zachránci světa nás opět přijdou poctít svou přítomností, bych doporučoval jedno - zcela prostě nikoho "nezadržovat", i když se to bude příčit policajtské logice. To je jediný prostředek, jak se vyhnout propagandistické pasti, kterou - jak mám podezření - tentokrát položila i organizace v jiných případech osvědčená a úcty si zasluhující. Udržet běsnící zachránce v mezích i silou - ale nezadržovat nikoho. Jakmile za nimi zaklapnou dveře, jsou totiž vítězi - jak se ukázalo i tentokrát. Protože na stranu ministerstva vnitra se z veřejně činných osob odváží postavit asi málokdo a zpráva AI se stává palbou těžkého kalibru: cíl je systém, rozumějme standardní demokracie.

Pravda ovšem je, že mi polívka - pokaždé co jsem ji vařil - utekla.
Já dokonce v dobách, kdy jsem ji vaříval častěji než teď, vymyslel speciální systém zabraňující útěku polévky.
To se musel vzít hrnec spíš nižší než vyšší, tedy částečně kastrólovitého tvaru. Hrnec se musel postavit na plynový hořák excentricky neboli výstředně. Idea tkvěla v tom, že var, tedy bublot, se vygeneruje v místě nejvyššího ohřevu - v daném případě u kraje, a pěna takto načechraná běží stranou, do prostoru hrnce, nikoli přes okraj hrnce. V laboratorních podmínkách a hlavně v teorii to dobře fungovalo, v praxi polévka vždycky utekla.

Více méně jsem tedy s útěkem počítal i dnes - a přece jsem nasadil všechny síly, veškerou pozornost - podpořenou zkušeností - abych útěku zabránil.
Stačilo však jediné uhlédnutí a polévka šup a už byla z hrnce venku. Ne všechna, samozřejmě. Ona asi kouká, jestli koukám, a když nekoukám, uteče. Kajínek by o tom dovedl vyprávět celé hodiny.

Za mého dětství se doma často vařilo mléko. To, že je uvařeno, jsme poznali podle charakteristického smradu, následovaného maminčiným výkřikem "Ježišmarjá mlíko!"
Ujišťuji, že jsem nekomentoval polívčinu eskapádu zvoláním "Ježišmarjá polívka."
Pro podobné případy mám připraveny jiné průpovídky, ty mne maminka nenaučila. Pochytil jsem je co děcko od svých zpustlých kamarádů z žižkovského podsvětí. A polívka, stejně jako mlíko, utíká a utíká.

Půjde si i ulovit někdy příště, zase ve dvě ráno, až bude dobře a silně pršet.