Z deníčku Moby Dicka

Pátek 9. března 2001
Při obědě v podnikové restauraci jsem seděl u stolu se sekretářkami - naší Vykulenou a Badavou od Kvakoše (máme s kolegy zakázáno chodit společně na o). Badavá prozradila, že v úterý se manažeři při zasedání Divize pro odměňování porafali o výši svých odměn. Nakonec Běsný Kokot rozhodl, že přidělovat je bude čáp marabu.

Když jsem tu posledně psal o projektu privatizovat veřejnou televizi, ozval se čtenář pan František Kolařík s upozorněním, že už de facto privatizovaná je, protože se jí zmocnili její zaměstnanci. A jako doklad uvedl dle jeho názoru servilní chování Milana Šímy k Janovi Rumlovi v programově ostrém dialogovém pořadu (omlouvám se za alibistické "dle jeho názoru", ale já to bohužel neviděl). Naprosto tento názor nezlehčuji, naopak - myslím si, že i kdyby všichni redaktoři, kteří proměnili velín v poslanecký hotel odešli, u části divácké veřejnosti zůstane nedůvěra, a má-li to být veřejnoprávní televize, tak názor i části veřejnosti se musí brát v potaz.

Pokud jde o ministrův názor stran toho ďábelského plánu, já moc na ďábelské plány nevěřím. Čistě proto, že ďábelské plány spřádají ďábelsky chytří lidé. To, co se kolem Kavek dělo, děje a bude dít však postrádá prvky brilantní inteligence. Spíš naopak.
Návrh Ivana Langera nekomentuji, neboť neznám důvody, proč navrhl to, co navrhl. Je ale pravda, že události kolem Bobovize a hotelu Na Vyhlídce přiměly mnoho lidí (mne nevyjímaje) ke kritickému pohledu na vysílání: vskutku je to prapodivná směsice komerce a toho, co do veřejné televize nepochybně patří. Jenomže mě přece jen děsí ta představa, že se bude byť jeden kanál prodávat českou cestou, tedy neprůhledně, podezřele, takříkajíc pod pultem. Než to, raději vydržme ten mix, dokud se nenaučíme prodávat na pultě.

Mimochodem, to je půvabné: chtěl jsem se podívat na stránku České televize, jestli tam náhodou ten Šímův pořad nemají jako konzervu. V rubrice Info pro novináře vévodí horká novinka: Jiří Hodač se ujal funkce generálního ředitele České televize (jako 7. nejnovější).

Ze strany Míši je to akt velké odvahy - protože je přesvědčena, že bez jejího dohledu zahynu zimou a špínou, vytopím, vypálím a zaplynuji dům, umřu hladem, připustím aby Bart někoho kousnul, propadnu alkoholu, nezaleju kytky a budu nosit zelenou košili k modrým kalhotám.

Udělala vše pro to, aby minimalizovalo následky své nepřítomnosti. Na pračce, na ledničce a ještě na pěti dalších místech bytu visí cedule s návodem, jak používat domácnost. Jsou tam rady typu chceme-li zamezit dalšímu tečení vody, otáčíme vodovodním kohoutkem ve směru hodinových ručiček až na doraz.

Zatím jde všechno dobře. Zavedl jsem systém dědova mísa - to znamená, je třeba používat jednoho talíře, jakož i jednoho hrnce a jednoho hrnečku na veškerou potravu a ohřívané a vařené tekutiny. Jak vidíte, zatím jsem nezahynul a ani Barta nevidíte v televizi Nova v úvodní reportáži na téma bojový pes opět zaútočil.

Budu muset vyřešit jeden závažný problém: kde budu spát? Ne, neusuzujte z toho, že svou funkci slaměného vdovce beru jako roli z nějaké francouzské burlesky z minulého století. Jde o to, že já spím u nohou svého počítače, a Bart spí vedle v místnosti u postele mé ženy. U prázdné postele asi nebude spát -a přestěhuje se ke mně. A jak ho to pak odnaučím? Za normálního provozu ho Míša odláká od mé postele piškotem.

Jaké to dilema! Podám zprávu, jak první slaměná noc dopadla.
Doufám že ne tak, že by se Bart ke mně nastěhoval do postele.

Včera večer vytáhla Míša kufr ze skříně - a Bartovi se objevil děs v oku. A taky úžas, možná že jsem si to jen namlouval: jak to, pane, že kufr? Ty už zase někam jedeš?
Uklidňoval jsem ho ve středu večer, že neodjíždím já, ale jeho paní. I to pokládá Bart za křivdu (pravda, delší Míšinu nepřítomnost nezažil), jenže Míšu ztotožňuje s potravou, kdežto já jsem společník na procházky a vejlety, to je Bartova absolutní priorita.

"Opravdu jseš magor," komentovala Míša můj proslov k Bartovi - chlácholil jsem ho, že není třeba se obávat nejhoršího, jenom druhého nejhoršího.

Ráno nastala hodina odjezdu. Pochopitelně, že ze schodů jsem nesl kufr já. Měl jsem z toho prachmizerný pocit. Jestliže jsem večer více méně ze srandy Bartovi vysvětloval, že s kufrem neodletím já, nýbrž paní, pochopitelně jsem si nenamlouval, že mi Bart rozumí. Jenomže někde uvnitř mysli přece jen jakési semínko klíčilo - co když rozumí?

A jestli rozuměl, musel jsem ho obrovsky zklamat, když mě spatřil, jak jdu s kufrem v ruce po schodech dolů!
Zalezl na svůj pelech u domovních dveří, tlamou do kouta, zadkem ven - to je znamení toho nejhoršího možného rozpoložení. A jeho radost byla ohromná, když jsem se za hodinku vrátil! A tak možná i ta nedůvěra byla k něčemu dobrá. Vás stejně jako mě tak i Barta jistě taky překvapí, když jednou, pro změnu, nedojde na nejhorší.