Z deníčku Moby Dicka

Čtvrtek 8. března 2001
Tak už vím, jak je to s těmi novými výhodami pro zaměstnance. V ROZŘEĎ 2004/01 jsem přehlédl výklad zkratek a pojmů. Takže v tomto rozhodnutí je zaměstnancem "zaměstnanec, který uzavřel se zaměstnavatelem individuální smlouvu o mzdě a pracovních podmínkách". Tak se od nynějška správně nazývají manažeři. Mně to bylo hned divné, že by mi na nájem firma přispívala 16.000 korunami měsíčně!

Ze západu jsme obklopeni šílenými kravami a třebaže u nás nikdo žádnou šílenou krávu neviděl, řezníci naříkají, že konzum hovězího klesl na polovinu. Ve stejnou dobu jsme postiženi neústavním a nezákonným sčítáním lidu, které má za úkol - na příkaz tajných služeb - shromáždit data, jež budou prodána za pět miliard korun, abychom byli my všichni, od nemluvňat po starce, vydíratelní (naval prachy, nebo prásknu, že máš ledničku!). Když už jsme u nemluvňat, ta jsou smrtelně ohrožena pískacími kašpary a pejsky a žabáky, neboť olizováním se dostávají do nebohých tělíček ftaláty. Těmito budou otráveny k smrti ještě před explozí Temelína, leda že by jejich utrpení ukrátil pád kosmické stanice Mir: nemusí je zrovna trefit, jenže Mir je prolezlý mutovanými bakteriemi a plísněmi a tyto mutanti se rozptýlí do atmosféry a všechny nás sežerou, nemluvňata i mluvňata. Možná ale, že zmutované bakterie a plísně vychcípají díky globálnímu oteplení, jež hrozí roztavit ledové čepičky a proměnit evropský kontinent cosi jako soustavu polynézských ostrovů - ale netěšte se na žádné hula hula a květinové děti - zamrzne Golfský proud a bude tu zima jak na Špicberkách.

A víte, co je zajímavé?
Ony se maléry skutečně stávají. Rozvodněná řeka Tisa je krutá realita. Epidemie kulhavky a slintavky je krutá realita. Maléry přicházejí - aniž by se kolem nich dělaly mediální tanečky. Náhle, jak ta kmotřička Smrt.

Zahrada mi připadala mrtvá, sychravá jak otevřený hrob. Neladilo mi to s optimistickou dekorací nebe - vrátil jsem se tedy do domu pro silnější brejle a vida - jakmile člověk pořádně vidí, je to všechno hned hezčí! Viděl jsem sněženky a krokusy a primule a samozřejmě že ožily pampelišky. Sice ještě nekvetou, potvory, ale listy už napřahují kolem sebe, jako by chtěly sdělit my porosteme všude.

To pokládám tak trochu za přírodní záhadu. Jak to, že všude nejsou jenom pampelišky? Jejich vůle k životu je ohromující - viděl jsem pampelišky vyrůstat z asfaltu! No a kromě pampelišek by taky podle očekávání měly všude růst javory. Na balkóně v prvním patře máme závěje javorových semínek, samozřejmě že jsou i na střeše, jak to, že tedy javory nejsou všude-tím spíš, že fakticky jsou všude. Kdybych je nelikvidoval hned po narození coby javorový Herodes, nebylo by tu pro samé javory k hnutí.

Ovšem ve volné přírodě nechodí žádní Herodesové - jak to tedy, že není přejavorováno?

Možná, že zde funguje ještě něco skrytého a tajemného. Nasadím si ještě silnější brejle a třeba to objevím.
Ve čtvrtek má být taky hezky. Takže - brejle na nos, a půjde se objevovat!

Když jde Bart domů za obvyklé situace, tedy - nikoli před podáváním krmě, jde tak dva tři schody přede mnou - a zásadně chodí cik cak. Rád bych věděl, co to má znamenat, zda si usnadňuje cestu, jako vysokohorští turisté když si vyšlapou po strmém svahu cik cak chodníček. Těch schodů je čtrnáct, je to běžné panelákové schodiště, byť kryté dřevěnými fošínkami. Co by tedy ušetřil na tak malém výškovém rozdílu? Vytrhne ho to? Nicméně, je fakt, že cik cak chodí.

Když jde návštěva, Bart taky chodí cik cak, ale mnohem blíž návštěvě, tak blízko, aby do něho musela strkat a žďuchat kolenem. Tohle určitě není snaha o fyzické ulehčení výstupu. To je zřetelná snaha o maximální překážení. Rozlišujme snahu o překážení a snahu o nevpuštění návštěvy dovnitř. K tomu druhému nikdy nedošlo, naopak, to překážení je nedílnou součástí uvítacího rituálu. Podobně se Bart motá návštěvě pod nohama při opačné cestě, při cestě se schodů dolů, při odchodu. A ráno, když jdeme na procházku, taky Bart schází schody cik cak - každou chvilkou se ohlíží, jestli jsem si to náhodou nerozmyslel. Ví totiž, že není jednoduché odejít se mnou z domu. Každou chvilku se vracím - zapomněl jsem si hned klíče, hned brejle, hned mobil.

Takže cestu přímou Bart volí vlastně jen když ho večer volá Míša ze zahrady k večeři.

Postupuje pravda, přímo.
Jenže ani to nepřispívá k prošlapání prostředku našich stupňů.

Bart totiž před večeří vylétá nahoru na vrchol schodiště po pneumatickém polštáři generovaném tlapkami, aniž se schodů dotýkal.