Z deníčku Moby Dicka

Středa 7. března 2001
Hurá! Při padesátinách dostaneme ne 15, ale 50 tisíc. Proto Ivoš rozléval vizoura! Musím si konečně zařídit penzijní připojištění - firma na to bude připlácet každému zaměstnanci. Alespoň tak jsem to četl na intranetu. V mé platové třídě by to mělo být až 6.000 korun měsíčně. No nevím. Jedná se o ROZŘEĎ 2004/01, tak to snad platí od začátku února. Že jsme o tom ještě neslyšeli?

V úterý se předsedové parlamentních klubů sešli a zase rozešli s nepořízenou - na ničem se nedohodli. A víme, jak dopadl oposmluvní nápad - že volby budou probíhat tak, že členové fanklubů nahází do uren své hlasy a pak se to všechno pěkně znásobí tak, aby do Strakovky vpochodoval jeden nebo druhý filuta. Tohle tedy neprošlo přes ústavní soud.
Hrozná situace - jak z toho ven?
Já bych, ve vší skromnosti, měl jeden geniální nápad na volební reformu.
Jak víme, představitelé občanstva nejsnadněji naleznou společnou řeč na věcech společného zájmu: odhlasovali si imunitu, že by jim ji záviděl římský císař Caligula. Jsou zajedno v platech a když jim nedávno zlobivý ústavní soud zatrhnul milión na poslaneckou hlavu, odhlasovali si devět set tisíc tři dny na to. Mohli by tedy všichni dohromady, senát se sněmovnou, šmejknout ústavou a udělat si zákon, aby se volili sami sebe navzájem a veřejnost, která do všeho jenom nekvalifikovaně (ba stupidně) kecá prostřednictvím svých hyen, by vůbec nepotřebovali!

Oni ji tedy, moc, nepotřebují ani dnes. Jenom ty prachpitomé volby drhnou v chodu toho stroje nádherně namazaného polotvrdou měnou. Moje reforma by je báječně zracionalizovala.
A co by tomu řekla Evropská unie?
Nedělejme si iluze - třeba by se ozvalo z Bruselu - jaký to báječný nápad! Vždyť i v jiných metropolích jsou u moci filutové.

A na tuhle gépéesku jsem si vzpomněl, když jsem spatřil ten náramný vynález, odhaduji, z třicátých let. Podle nápisů výrobek německý: bakelitový rám asi tak dvacet na třicet centimetrů, na výšku. V něm automapa. A kolem dokola uši. Celé to mělo být umístěno v automobilu a řidič měl podle potřeb tahat za ty uši a mapa se uvnitř rámu skládala a rozkládala a překládala, takže majitel vynálezu věděl, kam má jít nebo jet nebo letět. Jen s tím plutím bych byl opatrný, kdyby se ta věc namočila, mělo by to fatální důsledky.

Miluji tyhle mechanické předchůdce nynějších elektronických zázraků. Jako kluk jsem míval kapesní kalkulačku - mechanickou. Bylo to placaté a patřila k té věci štábrlička s ocelovým hrotem na konci. Špičákem se šťouralo v takových dírkatých kolejničkách opatřených čísly a tím se dalo sčítat a odčítat a násobit a dělit - jako dnes na kalkulačkách. Taky se za mého mládí prodávaly plastikové telefonní seznamy. Měly klávesy a museli jste zmáčknout písmeno - dejme tomu - N a vyskočilo víko a seznam se otevřel se jmény začínajícími na N.

Moje jméno byste tam neměli, protože jsem byl usmrkanec bez telefónu.

Ale zpět k té bakelitové gépéesce. Díval jsem se na ni a myslel na to, že někde v těch papírech a bakelitu je zakouzlena touha po tom, vědět kudy jít - ta touha, která se nakonec proměnila v gépéesku.

Teď jde už jenom o dvě věci - aby bylo proč jít a hlavně kam jít. Jenže to žádný bakelit ani satelit ani žádný jiný it nezařídí.

Bart je schopen zdrhnout od vrátek až někam k Bertramce - a to je jistě půl kiláčku cesty, proto ho v těchto dnech držím více pod dozorem, než kdy jindy - kvůli Darině a taky kvůli maličké Sindy. Ale svoje náklonnosti nedává tak bouřlivě najevo, jak by se - při jeho temperamentu - dalo čekat. Je to, dalo by se říci, decentní harašista.

Máme tu na kopci ale i méně decentní harašisty.
I vyprávěl mi pan Suchý, jak potkal v těchto dnech onoho harašistu a jeho paní. Ledva ji spatřil už na ni mával, že se obrací a jde pryč...

Jenže dáma kráčela za ním - přesněji, byla ve vleku harašistově. Pan Suchý přidal do kroku, ovšem tah byl opačný - on byl tím tahačem a hárající Darina přívěsem. A dám a povykovala:

"To je strašný, všude samá fena a ta fena hárá, že se nestydíte!"
"Ale paní," pokusil se pan Suchý o obranu, já přece nemůžu za to, že feny háraj!"
"Nemůžete, ale máte z toho radost!"

V jistém smyslu to bylo dobře, že tuto památnou větu vyřkla. Pan Suchý se namích a jak v něm stoupla pára, přidal do kroku, a to by odtáh i slona, natož pak roztouženou čubičku.