Pranostika na březen:
Březnový sníh zaorati jest, jako když pohnojí.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka

Pondělí 5. března 2001
Vedoucí Duto Hlav dorazil z prac. porady na Sev. Městě v mírně podroušeném stavu. Náměstek Ivoš Kvakoš slavil 50. narozeniny a všem rozléval vizoura. Pokud se v Českých Textárnách dočkám padesáti, taky budu mít důvod k oslavám. Při této příležitosti se totiž zaměstnanci poskytuje příspěvek ve výši 5 až 15 tisíc korun - podle hodnocení nadřízeného. Budu muset být více loajální.

Jistě že - čistě rozumově vzato - by integrace byla tím nejrozumnějším. Jenže v politice daleko víc než kde jinde platí prastará zásada, že bližší košile než kabát a skupinové a docela i osobní zájmy a zájmečky nakonec vždycky převáží. Jen si vzpomeňme na osud druhdy významné politické strany ODA, kterou osobní zájmy a zájmečky doslova rozsápaly, až z ní bylo torzo. V této souvislosti zní jako politické kuriózum zvěst, že by snad měla vzniknout další politická strana. Hovoří se o lidech, které známe v souvislosti s akcemi jako byl Impuls 99 a Děkujeme odejdete: taky to byly akce dobře míněné, namířené směrem k rozumné změně, avšak pozbývající reálné síly.

Perspektivní koncept vidím skutečně jen jeden - politická scéna polarizovaná mezi ODS a sociální demokracií, přičemž Unie, potažmo zbytkové strany ODA a DEU jsou jejími přirozenými spojenci, a lidovci jsou přirozenými spojenci sociální demokracie. Koncept je to perspektivní, otázka je, jak je ta perspektiva vzdálená. Pokus přiblížit ji fíglem s volebním zákonem ztroskotal. Jak se k perspektivě dostat jinak, než podfukem? ODS a sociální demokracie by musely u veřejnosti získat podporu větší, než řádově dvě desítky procent, plus mínus nějaké ty drobné. Jenže pokusy o podfuky tu důvěru spíš podlamují.
Mimochodem - ten vypečený kousek se schválením zákona o politických stranách tři dny po rozsudku ústavního soudu bude u mnoha lidí vnímán taky jako klasický podfuk, třebaže v tomto případě je v tom oposmluvní dvojka nevinně.

V sámošce je to jednodušší. Tam vidíte, kolik si toho kdo naložil do vozejku. A tak dnes, když jsem doskočil k Meinlovi pro rohlíky, velmi bedlivě jsem poměřoval tři založené fronty. Taky u Meinla hrozí nebezpečí nepředvídatelnosti, protože tu zavedli všelijaké ty kartičky a bonusy a slevy (za deset tisíc utracených nafukovací balónek pro mladýho). Ale tentokrát to vypadalo, že jsem zvolil správnou frontu. Nějaká paní právě odbyla nedělní velenákup (a právě ona odradila jiné zájemce). Za ní tlačil zasmušilý dědeček dětský vozík s pytlíkem instantní jáhlové kaše a za něho jsem se postavil já. Byl jsem si tak jist úspěchem, že jsem podlehl fanfarónství.

Požádali mě dva prorostlí mladíci, jestli bych je nepustil. Nesli si bednu Staropramenu.

"Spěcháme do práce," vysvětlovali.
Já jsem si taky odskočil od práce, jenže nepracuju na staropramenný pohon. No dobře, karton piv, to je jeden čárkový kód krát dvanáct...
Pustil jsem je, já stonásobný bloud.
Netušil jsem, že budou platit v desetníkách, a tím méně jsem tušil, že jim bude pětikoruna chybět a že jeden z nich půjde prohrabávat dveřní kapsu auta zaparkovaného před krámem.
Vypadalo, že je taky na pivní pohon a kdyby ho prodali, těžko by to vydalo na druhou basu piv.

Tak to je. Vždycky se postavíte do špatné fronty.
Jenže, kdo jsou ti lidé co postupují rychleji? Jsou to reální lidé nebo virtuální fantomové?

Bart povystrčil čumák za úroveň špiček mých nohou a hned ho zase zasunul. Udiveně na mne vzhlédl: Co je tohle zase za vejmysl?
Důvěřuje mi neomezeně a myslí, že aranžuju i počasí.

Chvilku jsme počkali, a vyrazili. Velmi opatrně.
Bart byl nadšený a hrnul se ven, jako kdyby svítilo sluníčko.
Varoval jsem ho: "Pomalu, nebo si nabijeme hubu!"
Jak kdo, jak kdo, pane můj, ohlédl se na mne.
Podařilo se nám dojít v pořádku se všema šesti nohama v původním, tedy nezlomeném stavu.

Ale nestává se často, že by Bart sám a dobrovolně usedl a nastavil kebuli a hřbet k frotýrování ručníkem. Obvykle se tváří, že na něho jdu s nožem na stahování kůží a jeho nevrlost roste, čím více se blížím zadním tlapám.
Tentokrát držel a nenamítal. Muselo ho to děsně studit.
V novinách psali něco o tom, že od pátku mělo být pěkné počasí. Jenže já si nenechám nic nakukat. Jakmile tady na kopci cejtíme jak smrdí Smíchovský pivovar, chystá se nepěkné počasí. Tak bylo i tentokrát.