Pranostika na 1. března, Eudoxie:
Eudokie příznivá, ale blátivá.
(Z knihy Jana Munzara Medardova kápě vybral Šaman.)

Čtvrtek 1. března 2001
Dnes šel D. Hlav na kobereček k nám. Ivošovi Kvakošovi. Ten ho zjebal, že nám v minulém hodnocení všem napsal stejné odměny. "Varuji vás před naprostou nečinností a pasivitou, kterou nevyvážíte žádnými zástupnými programy," ječel na něj Ivoš. "Pokud nezměníte své chování v prosazování lásky, dobra a pozitivních myšlenek - svou vlastní svobodnou vůlí, ovšem - ocitnete se v blízkosti zóny vymístění!" Za únor nemáme žádné prémie.

Naopak - je dobře, že se shromáždí údaje, které jsou roztroušené po kafkovské byrokratické struktuře státu. Nejsme stádo opic (ač to tak někdy vypadá). Ke kvalifikovanému rozhodování jsou nezbytné informace - a jak by se mohlo kvalifikovaně rozhodovat o zásadních otázkách řízení státu, kdybychom neměli spolehlivé zprávy o tom, kolik nás je a v jakých podmínkách žijeme?

Je mi jedno, že se stát dozví, že jezdím autem (ví to) a mám telefon (ví to). Jsem Čech (vydal mi legitimaci) a ouředně katolík (pan farář mě pokřtil a zapsal do matriky). Je mi k smíchu celá tahle hysterie kolem sčítání lidu (je to jen znásobený nesmysl kolem rodného čísla na tramvajence: proboha, jaká újma mé osobní integritě nastane, když revizor při eventuální kontrole na půl vteřiny zahlédne moje rodné číslo)? Větší obavy o své údaje mám, když si vrchní číšník odnese za barpult moji platební kartu...

Vřeštění na téma nebezpečí ze strany sčítání lidu patří k módě, jako kruh v nose a mobilní telefon převlečený za pingvína. Zpronevěřil bych se zásadě, se kterou se snažím už pět let vést Neviditelného psa, totiž kéž by nás Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil, kdybych si tento kruh do nosu zavěsil.

Některé otázky, pravda, mi připadají legrační, a s gustem jsem napsal do kolonky označující stát ve kterém se narodila moje maminka Rakousko Uhersko. Nic divného na tom ale není. Ostatně, na mém křestním listu je taky napsáno Protektorát Čechy a Morava. Dvojjazyčně.

Tři exponované kazety na mě vyčítavě hleděly až do včerejška, kdy jsem je odnesl do sběrny Fotostaru v paláci Teta v Jungmannově ulici. Ne že by to bylo na kraji světa, na úrovni Ohňové země: v Jungmannce jsem metrem od baráku až k tetě bratru za 20 minut. Jenže, znáte to.
Fotostar pracuje rychle, dneska byly fotky hotové. Jedna fotka cca za pětikorunu, vyplázl jsem šest stovek za tři zpracované filmy. Pěkný fotky, jen co je pravda. Přinesl jsem je domů a ukázal Míše.
"To znám," řekla. "To jsem viděla na monitoru."
Hmm... jednu přece jen neznala. Byl to vrcholný záběr z mé fotografické žně: fotku jsem pořídil u večeře, kde si můj přítel a digitální kolega Pavel Štorek objednal tuňáka a přinesli mu tak úžasný kus rybího masa, že neodolal a vytáhl aparát a vyfotil si ho. Jestli nás někdo z povzdálí pozoroval a věděl, že jsme Češi, asi si řekl: Chudáci, oni doma nemají maso, takže když jim ho tady přinesou na talíři, musej si ho vyfotit a doma si ho budou prohlížet!
Jedna fotka... za šestikilo, má to smysl?
Nemá. Příště budu fotit jenom digi. A ostatně, když jsem chtěl foto předvést čtenářům Psa, stejně jsem ho musel reprodukovat tikitálním aparátem (kdo by se s tím skenoval!). Což se týká jen čtenářům Velkého psa nebo Hyeny. Čtenáři textového a mailového psa... nechť se přeškolí na skutečný a opravdový web.

Všem těmto nepřístojnostem jsem zabránil a vrátili jsme se domů - na pozemek, odkud jsem mohl pozorovat další dění.

Zdálo se mi, že havrani žerou na několik etap. Nejdřív se slétne celé hejno a kolem hromady skrojků je pěkná mela. Pak najednou - klid a havrani obcházejí kolem. Pochopitelně že nepoznám, který je který. Je možné, že je to nějaká druhá směna. Obcházejí, pokukují a najednou hup, jeden, druhý, třetí přiskočí. Berou si skrojky obezřetně, jako kdyby se báli, že je ostatní napadnou (přitom skrojků je dost) - a nevšiml jsem si, že by se vzájemně napadali. Chovají se tak, jako kdyby skrojky kradli za cenu obrovského osobního rizika. Snad je to baví.

Tahle druhá směna zmizí - a pár skrojků zůstane na místě. Možná, že to je doba pro vylizovače mis, pro ty, kteří se necpou, nestrkají, neperou - a nakonec mají v pohodlí plnější talíř než hrdinové z první vlny.

Bart jim možná lépe rozumí - patří k říši živočišné a dalo by se od něho očekávat vcítění.
Bohužel, on není to, čemu by se dalo říci nestranný pozorovatel - při pozorování havranů a jejich potravy by obě složky pokládal za potravu.