Úterý 27. února 2001
Při obědě jsme se bavili čtením Management Observeru. Běsný Kokot se zde svěřuje: "Já jsem normální člověk, který se snaží, jak nejlépe umí, dělat svoji práci. Nemám vůbec buňky být nějaký úžasný boss. Nejsem důležitější než opravář nebo účetní. Nemusím sice každý den do montérek, je kolem mě ale spousta stresu, konfliktů, vlivů a složitého rozhodování." Hrubý plat pana ředitele páčí kolem 300.000 Kč měsíčně.

Pokud jde o můj názor - už nejsem tak vyhraněný tradicionalista v této věci, jako ještě před pár lety. Myslím si sice nadále, že manželství, respektive státní ochrana manželství nevyplývá z žádného nároku. Stát potřebuje rodinu jednak kvůli dětem, jednak jako faktor ekonomické stability. V podstatě je to jakýsi honorář ze strany státu.

Jenže dneska už je rodina tak vzdálená tradiční formě, je tak rozvolněná, že původní určení má stále menší smysl. Pokud bude uzákoněno registrované partnerství ve formě "něco jako rodina", samozřejmě že tradiční statut rodiny zase dostane jedno torpédo z levoboku. Ale jedna díra navíc... co na tom sejde!

Když ale se díváme na rodinu jako na svazek, kdy na pohlaví nezáleží, hlavně že se mají ti dva / ty dvě - rádi / rády, mělo by se legalizovat registrované partnerství absolutně bez ohledu na pohlaví, tedy mezi mužem a ženou - a tvrdím, že bez ohledu na počet. Pokud jsme došli tak daleko, že nezáleží na pohlaví, ať mi někdo udá jediný důvod, proč by v manželství měly být výhradně dvě osoby. Mohl bych citovat případ, kdy doslova celoživotní družka skončila v mizérii nedlouho po smrti muže, s nímž žila dvacet let jen proto, že pořád ještě existovala papírově schválená manželka.

Chápu, že to co zde navrhuji je čirá utopie.
Manželští trojúhelníci nemají v parlamentu lobby - jenom praktikanty.

No a vidíte, jak to dopadlo.
Dostavila se blondýna zjevu atraktivního, s očima královny Mab, vystupování přímého a přátelského. Začala se vyptávat, kolik nás v baráku je (aby věděla, kolik lejster mi má předat) a já, jak jsem byl zpitomělej z těch očí královny Mab jsem ze sebe sypal, že máme čtyři komíny, ale jeden je ucpanej a nepoužívá se, jenom do něho prší a ve sklepě je loužička a že ke vchodu vedou tři schody, vlastně jeden...

Pak jsem se jí zeptal, jestli jí lidi nadávaj.

Pohlédly na mne oči královny Mab.

"Mně?" zněla odpověď.

Asi jí přišli otevřít vždycky jenom chlapi.

Vše se ale obešlo bez jakýchkoli malérů a výstřelků.
Dnes jsme potkali Sindy a její paní opět.
Musím předeslat, že Sindy je k psím pánům velmi odtažitá. Obvykle, když spatří už v dálce Barta, zalehne a přísně na něho hledí s bradou vtištěnou mezi přední tlapky. Když k ní Bart doběhne, vyskočí, přísně na něho zaštěká a dává mu najevo, co si o něm myslí - a není to nic dobrého. Ovšem dnes...

To bylo nejvřelejší myslitelné uvítání tanec na zadních tlapkách, tlama od ucha k uchu, vyznání nejupřímnější.

"Jo, tyhle dny jsou nejhorší," komentovala její paní.
A teď jsem si toho všiml, či spíš uvědomil jsem si - že v uplynulých dnech jsem paní potkával vždy s holí. Říkal jsem si, jak by ne, je to tu zasněžené a zledovatělé, opatrnosti nezbývá. Pak ta hůl byla nějaká jiná, silnější - a dnes ta paní nesla dvoumetrovou sukovici, vpravdě Krakonošovu hůl.

A došlo mi to! To není obrana proti pádu fyzickému, to je obrana proti pádu mravnostnímu či genetickému, nazvete to jak chcete!
Na Barta ale nebylo Krakonošovy hole třeba. Dovede být decentní a nechal se na vodítku odvést.

Sponu jsem ale uvolnil až za vrátky.