Pátek 23. února 2001
Oddechl jsem si - na žádný pohovor se připravovat nemusím. Firma Morgue, která navrhne likvidaci přebytečných míst, rozhodne na základě pohovoru na úrovni manažerů a koordinátorů. Ti nakreslí šéma podniku, a odborníci určí nutný odpad. Jsem klidný - na téhle úrovni nikdo ani neví, že existujeme!

Veřejnost nepochybně dává čtyřkoale jakousi důvěru. Těžko říct proč, protože očividné důvody k tomu nejsou. Kdybych měl Zelenému Raulovi z Marsu vysvětlit, co skvělého 4K nabízí (a co nenabízí ČSSD nebo ODS), musel bych přiznat, že vím jen o jediném podstatném - nabízí iluzi změny. Na tom nakonec není nic špatného, lidé velmi často volí hlavně změnu ve volbách a nedělejme si iluzi, že volí programy.

Budiž. Jakýsi náskok tady je. A jako už po několikáté lidovci opět přicházejí se studenou sprchou - oznámili, že vytvoření (dohodnutého) společného klubu v senátu nepřichází v úvahu, že je předčasné, a že maximum co se od nich dá čekat je společné jednání čtyřkoalích senátorů. Prudkost zápasu o křesla ve stínové vládě se daří více méně úspěšně tutlat, ovšem tenhle signál asi neujde pozornosti i těch méně citlivých. Lidovci dali najevo, že pokládají čtyřkoalu za čtyřkolku typu 4WD, která se vydrápe na kopec, přestože nemá dosti silný motor - má ta čtyři hnaná kola. Jenže i ta mohou proklouznout.

Ivan Straka přišel pozdě. Cesta z redakce Softwarových novin podle jeho líčení byla dobrodružná - nejely autobusy a musel putovat s nasazením života, div nevypustil před OD KOTVA duši jako Hanč s Vrbatou. Neměl s vyprávěním velký úspěch. Seděli jsme pěkně v teplíčku - a kdo by věřil výkladu o tom, jaké sněhové peklo zuří na proseckém vršku!

Pak jsme s Míšou jeli domů, u Anděla nasedli na autobus - a v zatáčce u kostela svatého Václava se zčista jasna udělala skrumáž, náklaďák tam dostal smyk, do toho kuliferdové začali předjíždět, jedni se cpali shora, druzí zdola, autobus šel taky do smyku. Seděli jsme vpředu a slyšeli jsme povykování řidičovy vysílačky. Nějaký rozčilený pán tam nabádal řidiče, aby zapomněli na jízdní řád a hlavně aby dojeli v pořádku! Lidi se začali dožadovat, aby řidič otevřel dveře a když nadávali, řidič jim vyhověl - načež se rozjel a lidi pak utíkali za autobusem a nadávali, že jim nechce zastavit a nepustí je dovnitř.

V tu chvíli už jsem věřil Ivanovu vyprávění a soucítil jsem s ním, byť jen jedním dílcem mysli - hlavní pozornost jsem věnoval slizkým šmouhancům na vozovce a snažil se odhadnout, na kterém z nich autobusu ulítne zadek.

Nakonec jsme se dostali nahoru na stanici Malvazinky a v poklidu domů a pustil jsem si televizní zprávy - a tam líčili bílé peklo na Svitavsku a vichřici a ukazovali závěje a náklaďáky popadané do příkopu a vyvrácené stromy. V teplíčku jsem na to koukal a říkal jsem si: Vrchovina, jo, tam je to špatný, Ale u nás na Václavce, tam je panečku, bílé peklo jak se patří!
Ano, nehody jsou nesdělitelné... nebo špatně sdělitelné.

Jenže vyprávěním o škrabce jsem značně předešel logický běh událostí.
Musím se vrátit k poledni, dokonce k pravému poledni: zkoušel jsem na balkoně úžasný zrcadlový teleobjektiv Questar (ohnisko 1.3 metru!!), když zčistajasna začaly ječet sirény v celé Praze. Zkouška poplachového zařízení - mně to bylo jasné, ale vysvětlete to psovi!
Bart se vyděsil a snažil se mi schovat pod nohy, jenže já stál u stativu a na panoramatické hlavici jsem měl připevněný zmíněný Questar (cenu fakt neznám) a foťák Olympus C-3040Z (cenu znám, bez desetikoruny 45 tisíc) - a tak jsem spíš zachraňoval hardware před peswarem, než abych chlácholil peswara kvůli siréně. Míša se šla podívat, co to děláme - myslela asi, že ten šílený zvuk vyluzujeme my.

Stativ i s namontovaným hardwarem přežily peswarovy nájezdy bez úhony. Barta jsem nakonec uchlácholil a ujistil ho, že tyto nežádoucí zvuky jsou dnes poslední a napříště bude už klid klidňoucí.

No a odpoledne začalo hřmít, a že to byla bouřka jako z pohádky, zvukový efekt opravdu vysvětlitelný jen tím, že někde nahoře svatý Petr válí kuželky, a ten kuželník musel být podle mého odhadu jistě deset kilometrů dlouhý!

Bart v tu chvíli ležel u mého psacího stolu. Když zahřmělo, vstal a velmi znechuceně se na mě podíval:
Pane, sliboval jsi klid - a skutek utek. V dnešní době se už nedá věřit vůbec nikomu!